Na dvorku lítá čmelák. Pokoušel se proniknout i do domácnosti, kterou zřejmě považoval za velmi vhodný, byť trochu nadrozměrný čmelín. Vyhnala jsem ho ven s nadějí, že si najde něco prostorově přiměřenějšího. Ptáci pořádají každý den koncerty v nejrůznějších tóninách. Kočky vytírají prach ze všech koutů a rostliny se probouzejí k novému životu. Jako třeba srdíčka. Pamatuju si na ně ze svých pobytů u šumavské babičky, z pobytů jejichž poetiku a rytmus obdivuju se zpožděním až po letech. Ta část dvorku, kterou ozvláštňují, připomíná dětství. Jaké však bylo moje překvapení prvního podzimu, když začal keřík postupně opadávat a sesychat, až z něj nezbylo vůbec nic. Zazelenal se na jaře, ozdobil léto, a pak odešel opět do ilegality. Ale stejně mně vždy udělá radost vidět ty nezdolné výhonky hlásící se o své místo na slunci.
První máj je lásky čas a zároveň i klišé gigantických rozměrů. Společně s neúnavným bzukotem hmyzu nejrůznějšího druhu však probouzí věčnou touhu po nějakém hezkém setkání. Hrdinky mých netflixových seriálů by se během chvilky hodily do gala a odešly do baru, kde by si jich do deseti minut všiml nejméně o deset let mladší barista hispánského původu, se kterým by pak navázaly perspektivní vztah. Jenže bary jsou zavřené a baristů hispánského původu je v našich zeměpisných šířkách naprostý nedostatek, což je veliká škoda…
Tento týden se snažím hubnout. Protentokrát doopravdy. Výsledkem minulého pokusu bylo pouhé zachování stávající váhy. Jsou zajisté modely, ve kterých to není poznat, ale v plavkách nastane okamžik pravdy. Za všechno může návštěva babiččiny ložnice se soustavou neslitovných zrcadel. Musím si přiznat, že stojím na křižovatce mezi velikostí L a XL. Nepomůže ani skutečnost, že na srazu spolužaček působím subtilně. Tak tedy ne, XL ne! Přestala jsem sladit, ve dnech, kdy nejdu jezdit, budu běhat (tak půl hodiny myslím dám, víc ne). Nebudu jíst večer chleba. Nebudu jíst večer. Nebudu jíst? A taky se nebudu obsesivně každý den vážit. Kousek jógy bych do toho mohla zakomponovat taktéž. A raději stačí, aby toho nebylo najednou moc a aby mě moje morálně volní vlastnosti pod tíhou tolika úkolů neopustily a já neskončila u toho, že budu jíst o půlnoci sádlo lžičkou.
Nastává doba pasení. Pouštím všetečné minikozy denně aspoň na hodinu. Nemůžou zůstat zcela bez dozoru, protože jednou odešly samy na výlet přes silnici, což jim naštěstí následně zarazila dcera, co byla náhodou v dohledu. Venčení koně a psa probíhá často formou dva v jednom. Když prší, nebo je superhnusně, nevenčím, avšak mívám výčitky z oblasti prospívání vesmírem mi přidělených zvířat.
Spávám se zlatou kachnou. Jsem zvyklá na ledacos, ale tenhle designerský kousek předčí veškerou mou fantazii. S kachnou se to má asi takhle. Přivezla jsem si ji před dvěma lety z jednoho vídeňského hotelu, kde ležela na posteli vedle čokoládky na uvítanou. Představuje vrchol kýče, je zlatá, umělohmotná a navíc její hlava připomíná Wolfiho, tedy Wolfganga Amadea Mozarta. Tělo zůstalo kachní. Pod jedním křídlem svírá housle a na hlavě má paruku (rozumí se gumovou). K dalším jejím vlastnostem patří, že píská. Neměla jsem to srdce ji vyrecyklovat s normálními plasty, tak skončila v zastrčeném výklenku na dvorku. Jenže vítr ji asi sfoukl na zem a tam si jí všimla jarem rozháraná psice. Usoudila, že kachna bude její miminko a od té doby ji tahá všude. A když všude, tak i do postele. Napoprvé to byl šok, nicméně časem si člověk prostě zvykne.
Sedím na terase ve společnosti skoupých paprsků odpoledního slunce. Doma bude zase zima a nevlídno. Večer rozbalím nový recenzní výtisk a budu na cestě do země Sklenařů, budu se bát útoku Nastrey a prožívat s hlavní hrdinkou její jinakost a odvahu, vlastnosti, jež ji nutí chodit po nevyšlapaných cestách. Ty čtenářské chvilky si nenechám sebrat, i kdybych měla ubrat spánku (z ničeho jiného ukrojit nejde). A pak se budu opatrně těšit na regály plné knih v Moravské zemské knihovně, na výstavu obrázků z milovaných májovek a na okamžiky v poloprázdném kině na ulici Cihlářská. A všechny tyhle pestrobarevné kuličky malých radostí vyskládají pak mozaiku jedné radosti velké, na kterou tak dlouho každý zvlášť a přesto společně čekáme…