Na první pohled to vypadá, že se nic neděje, což však není pravda. Tak například jsme zahájily užaninevímkolikátou agiliťáckou sezónu. Zapíchaly jsme tyčky na slalom, vytáhly tunely a tradá… Šeltie nezapomněla vůbec nic. Proplétá se mezi tyčkami, proskakuje kruhem, hbitě překonává překážky. Největší radost mám ze skutečnosti, že ji lze „vyslat“ dopředu a tím ušetřit několik kroků. Agility jsou u nás čistě holčičí záležitost. Když docvičí psice, přijde na řadu malá holčička. Má zakázáno proskakovat kruhem, protože by tam uvízla, a také nesmí lézt do tunelů, protože kdyby se uprostřed potkala s šeltičkou, mohlo by dojít ke střetu zájmů…
Na žádné závody zřejmě nevyrazíme. Na vině není epidemiologická situace, nýbrž fakt, že moje neschopnost zapamatovat si kurz šikovné psici všechno pokazí. Jiné disciplíny taky nehrozí. Pasení sice Chelsea provozuje, ale v poněkud atypickém režimu. Vyštěkává dovedně, potom se snaží kopytníky kousnout, a pak ji to přestane bavit a jde si po svém. Pokusy o absolutní poslušnost se smrskly na přivolání a taky na povel sedni, lehni a oblíbené dokola, kdy po každém kolečku následuje odměna. Kdyby tak byla disciplína najdi a co nejrychleji sežer kobylinec, byly by naše šance na vítězství veliké.
Těším se až bude venku tepleji. Těch důvodů je samozřejmě více, avšak jedním z důležitých je, že opustím na čas roli dveřníka. Tahle role je náročná na pozornost i na psychiku. Zvířata z nepochopitelných důvodů chtějí ven a za chvilku zase dovnitř. A pokud je nepustím, škrábou na dveře (pes), anebo jezdí drápky po jejich skleněné výplni (kočka). Jeden zvuk lepší než druhý. U koček existuje nebezpečí úrazu, protože se někdy chtějí prosmyknout na poslední chvilku, když už jsem v zavíracím rozkmitu. Modlím se často, abych nějakou nepřiskřípla, protože bych jim mohla fatálně ublížit. Ony mně však bezmezně důvěřují a donekonečna testují mou připravenost.
Bohužel se nachýlil čas a já musím připravit podklady k daňovému přiznání. Každý rok mi dcera domlouvá kvůli chronologii faktur a chybějícím dokladům a potvrzením. Každý rok si říkám, jak se napravím a každý rok zklamu sama sebe. A přitom mám ekonomku. Ale první a poslední účetní případ, co mi vyšel na halíř (tenkrát totiž ještě halíře byly), byl ten maturitní.
Pořád ještě jsem nedočetla knížku o umbrijských čarodějnicích a noční stolek přetéká nabízí další chutná čtenářská sousta. Něco dělám špatně, protože mi pořád chybí čas. Asi bych taky potřebovala ten osmý den… A na konci měsíce by mi měla dojít knížka od Petry Stehlíkové, třetí díl pentalogie série „z fascinujícího temného světa, kde se na pravdu a naději téměř zapomnělo“.
Zatím vévodí mému světu únava. Dokonce jsem navštívila lékařku, což je pro mě netypické, protože normálně bych ji vyhledala v případě tepenného krvácení, či zástavy dechu. Po prodělané coroně se mi otevřela paměť těla. Ozývají se staré rány na duši i na těle. O těch první psát nebudu, ale moje fyzická minulost se mnou proti mé vůli fakt mluví. Bolí mě kotník, do kterého mě před deseti lety nakopl kůň, rameno, které mi vykloubil kůň, kostrč, kterou jsem si narazila při pádu s koně, zápěstí, záda, krční páteř, prostě mě bolí člověk. Někdy to rozhýbu, někdy se tomu poddám, lepší a horší dny se střídají v nepředvídatelném vzorci. A cože je napsáno na virtuálním receptu, co jsem si donesla od lékařky? Vydržať! K tomu si pouštím ještě Szidi Tobias a společně čarujeme, Ať staré rány nebolí…
Co se týče kauzy perličky, možná jsem na ně vyzrála. Tedy alespoň částečně. Provádím takzvanou předpřípravu, což obnáší odstrčení ucpávacího kohouta od vchodu a následné zahnání perliček, co se potulují bezprizorně po pozemku, do boxu s kurníkem. Potom zavřu malá dvířka, kudy opeřenci chodí ven. A nechám perliččí hejno osudu. A když tam kolem osmé večerní dorazím, mám téměř devadesátiprocentní úspěšnost. Jednou zavírala dcera, která moje metody neuznává. Výsledkem bylo zřejmě honění, neboť na zemi zůstala notně velká hromádka per ocasních a jiných.
Začínající jaro sebou přináší naději i zmar. Za vesnicí ležela na silnici kočka, která o tom už nevěděla. Podle toho, co z ní zbylo, ani moc netrpěla. Ne tak já. Vždycky se ve mně něco sevře. a dolehne na mě křehkost našeho bytí. Pořídím do auta nějakou lopatku, abych mohla tyhle oběti jarního šílení aspoň odklidit na bok cesty. V čerstvě narozených housatech vnímám společně s jejich roztomilostí i jejich neúprosný osud v podobě svatomartinské pečínky. Maso jím čím dál tím míň, ale dilema všežravce řeším pořád znovu a znovu a zřejmě u toho i zůstane.
Ještě že mám obsahy, na které se můžu spolehnout. Hyacint, vystrkující každoročně hlavu z hromádky kamínků, stejně jako narciska u rybníka, petrklíče a fialky, co v zahrádce opuštěné chatičky vystřídaly bledule. Taky vrbičky, co jsem před pár lety vysadila u potůčku, nikdy nezklamou, a rok, co rok jsou zase o kousek nebi blíž. Návštěvnost ptačích krmítek stoupá, hladová mláďata zaměstnávají rodiče tak, že je každé slunečnicové semínko navíc skutečně potěší. A na mně leží celá logistika, aby krmítka nebyla nikdy prázdná, aby kočky a šeltie měly plné misky a aby v našem mikrosvětě dobře bylo…