Dalších sedm dnů odchází odevzdaně do minulosti. Aprílové počasí přináší přesně to, co od něj očekáváme a mnohdy snad ještě víc. Ale přes všechny jeho výstřelky se pastva rozhodla zazelenat, ať se děje, co se děje. Koně mají radost. Milují ten znovuobnovený pocit, kdy země pod jejich kopyty pruží a neklouže. Jemně uštipují konečky čerstvě narozené trávy, vyhřívají se na sluníčku a týmově pospávají, aby pak postupně zkoušeli, zda mají pod nohama konečně pevno… A pak to začne. Bez rozdílu věku cválají sem a tam, vyhazují a zastavují na místě, aby pak náhle změnili směr a vyvinuli rychlost o ještě trochu větší. A když se večer pomalým krokem vracejí dolů ke krmelcům plným sena, zanechávají po sobě opuštěnou louku poznamenanou obtisky jejich dnešního příběhu. Louku, co si do dalšího rána může oddychnout, načechrat zašlapané trsy trávy a pozvat vítr, aby dosušil ještě zvlhlá místa.
Mám díru v gumákách. Mám ji tam už drahnou dobu. Přemýšlela jsem, zda by nešla zcelit jako duše na kolo, jenže mé přemýšlení trvalo tak dlouho, že už to fakt nepůjde. Takové gumáky jsou při životě na statku a v chaloupce tím nejdůležitějším, potvrdil by každý vesničan. Kde jsou ty doby, kdy jsem za ně zaplatila dvě stovky a nosila je mnoho sezón po sobě. Tady potřebuju úplně jinačí modely. Pravda, esteticky vypadají snad ještě hůře než jejich městské sestry, ale zato vykazují jinačí vlastnosti, protože jak v létě, tak i v zimě v nich musí být prostě příjemně. Nejlepší je neoprén. Tyhle modely stojí od dvou tisíc korun více, ale vydrží aspoň dvě sezóny. Častým nošením však může vzniknout mezi obuví a jejím nositelem vztah, který naruší pouze nějaká fatální událost, kterou je například zmiňovaná díra. Takže spolu budeme až do prvního vydatného deště…
Pořád ještě trávím večery v Umbrii. Někdy přečteme celou knížku jen proto, abychom našli jedno jediné slovo. A tady je tím slovem vzdor, vzdor, který se promění v nepotlačitelnou touhu dělat si své věci, dělat si své věci jinak, prostěji, po svém. A příprava jídel v kamenném rusticu nad městečkem Orvieto je jeho pouhou součástí. Protože ženský vzdor napájí mnoho jiných pramenů. Čím větší počet stránek mám za sebou, tím větší závist ve mně příběh probouzí. Závidím těm ženám schopnost milovat vaření, jíst s chutí připravovaná jídla, zapíjet je červeným domácím vínem a být doma ve svých stárnoucích tělech. Přijímat je v celé jejich nedokonalosti.
A ještě nezapomenu na jeden obraz ze sklizně oliv, co se sbírají ještě ručně, klasickým způsobem, a potom se v pytlech dopravují do stodoly. A tam na ně čekají kamenná kola drtiče na olivy, poháněná oslicí se sametovýma očima. Přestože v knize není kromě přebalu jediný obrázek, já tu oslici vidím. Je celá šedá, menší a statnější. Chodí oddaně pořád dokola a samotnou by ji ani nenapadlo zastavit a odpočívat. Ale od toho jsou tady muži, kteří ji zastaví, pohladí, vyčistí a nakrmí. A s takovým olejem bych chtěla vařit… a takovou knihu bych chtěla napsat.
Zaútočila na mě viróza. Ze zálohy, jak to mívají virózy ve zvyku. Dneska navečer jsem jí podlehla, ale dostanu z ní co nejvíc! Dočtu si knížku, začnu číst druhou, napíšu si esej do angličtiny, přeložím kus knížky, uvařím (až bude líp) nějaké úžasné italské jídlo, nachystám si podklady na daně (nerada) a uspořádám papíry na stole. Ale předtím, než se do tohoto všeho pustím, budu čarovat a vyjednávat, aby byla mírná a aby moje křehké plány neskončily jako střepy pod mýma nohama.