Tento týden měl být oslavou konce topné sezóny. Toho chmurného období plného shánění dřeva, potupného nákupu briket po deseti baleních, aby člověk v kraji plném lesů nevypadal jako úplný zoufalec, co za ty roky nepochopil systém předzásobení. Po několika dnech strávených na prosluněném dvorku jsem společně s vyhřívajícími se kočkami usoudila, že fakt nastávají šťastné časy bez základní starosti, jak rozdělat oheň. Nebo spíše jak ho rozdělat, rozhořet a následně udržet. Protože občas chodí takové dny, kdy nehoří ani PePo. Letos ale podpaluju výhradně ekologicky válečky z dřevité vlny. Víceméně úspěšně. Jednou z mála výhod tohoto způsobu topení je návštěva kominíka, na kterého si můžete sáhnout a tudíž si na rozdíl lidé městských, zajistíte neurčitou dávku těžce definovatelného štěstí.
Letos jsem ho povolala o něco dříve na základě podivného zápachu, který jsem diagnostikovala jako ucpanou rouru, tedy kouřovod. Žádný konec topení však nenastal. Do vyčištěných kamen zase láduju dřevo, protože za okny poletují vločky, které i při dopadu na zem zachovávají skupenství pevné a boří tak moje jarní očekávání. Bledule smutní a blednou nad plán. Zima a jaro tráví čas přetahováním o žezlo, jaro drželo zřejmě dietu a je sice krásné a štíhlé, ale programovým hladověním poněkud zesláblé. Zato zima se s tím moc nemaže. Zaoblená pojídáním chleba se sádlem a knedlíků se zelím a uzeným tahá za provaz mnohem usilovněji. Chvílemi to dokonce vypadá, že vyhraje a poražené jaro bude muset nastoupit na terapii, aby konečně našlo své úplné bytostné já a zjistilo, jak se na lopatu sedá.
Chytly mě záda, ano, ano, vím, že tam má být na konci a, ale když napíšu chytla mě záda, tak ten stupeň bolesti nevyjádřím správně. Slovo chytly vyvolává představu zádových svalů, jak se domlouvají, jakže mě chytnou. Tentokrát to byl okamžik, kdy jsem se shýbla pro něco u gauče… A postel je opět mým nejoblíbenějším útočištěm. Zkouším handikep napravit jízdou na koni, ale potom cítím navíc různé jiné skupiny svalového korzetu, který nemám. Jak může bolet něco, co nemám?
Po večerech využívám krátkých chvilek před spaním a čtu knížku o Umbrii. Příběh o ženách, co se scházejí jednou týdně v polorozpadlé kamenné budově kousek od vesnice a připravují tam pokrmy z místních surovin. Linou se odtud vůně jako z čarodějnické kuchyně, vůně minulých lásek a zklamání se snoubí s tymiánem, bazalkou a petrželkou, v hrnci bublají přezrálá rajčata a všechno je zalité domácím olivovým olejem. A víno teče bíle i červeně. Mezi tím vším neslyšně plují příběhy, které ztrácí bolest vyprávěním a sdílením ve společenství klanu zjizvených. Připomíná příběhy žen, které běhaly s vlky. Vlastně všechny příběhy zraněných žen připomínají příběhy žen, které běhaly s vlky. Na konci knihy čekají skutečné recepty na popisovaná jídla. Příprava těstovin, dušených v červeném víně tak dlouho, až se víno zcela odpaří a ony změknou, mě láká ze všeho nejvíce. Jen musím sehnat dobrý olivový olej a víno, co mi ho nebude líto. A taky tabulku devadesátiprocentní tmavé čokolády.
Méně poetické téma je ucpaný odpad dokonce na dvou místech zároveň. V koupelně a v kuchyni. Koupelnová záležitost šla vyřešit docela snadno odšroubováním čehosi dole a prošťouchnutím trubky vedoucí k sifonu. V kuchyni bitva dosud neskončila. Protože nechci ničit mikroorganismy, které si představuju jako nepatrné průhledné bytosti, nepoužívám Krtka, ale sodu a ocet. Tentokráte s výsledkem nula. Ekologický krtek taktéž výsledek nula. Nejhorší chvíle nastávají, když pouštím myčku. Z nepochopitelných důvodů se voda z myčky snaží dostat do dřezu a vyplaví uvnitř nastřádané hnusy, ale bohužel ne všechny. Občas musím dřez vyprazdňovat manuálně, aby nepřetekl. Tahle situace není na dlouhou dobu udržitelná, ale zatím chemikáliím odolávám.
Objednala jsem knihy. Jednu o kouzelnici Kirké, bytosti, co zkomplikovala život Odysseovi a tu druhou již uvedenou o přípravě jídel v Umbrii. Já knížky miluju. Jen je v současně době nestíhám hned přečíst. Mám jich téměř deset ve frontě, čekají netrpělivě vyskládané na nočním stolku a probouzí ve mně chuť odjet na pustý ostrov a číst a číst a číst…
Další knížku překládám. Je to běh na delší trať. Kradu čas o víkendech, protože ten obsah si zaslouží vlastní prostor a usebrání. A přestože nejsem Kirké, čaruju slovem. Přepisuji do svého jazyka příběh o vánocích strávených kdesi daleko u Baltického moře. O vánocích strávených v poutech nejen rodinných. Hlavní hrdina vypráví jakoby prvoplánově o rodině, o rodinné historii, ale zdání klame. Umí hluboce zasáhnout psaním o bolesti v souvislosti s rozbitou dózou na máslo, či pomačkaným růžkem papírového stínítka ve tvaru hvězdy. O bolesti ze ztráty věcí, o které jsme přišli během našeho místy směšného putování životem, o bolesti, která pochází z větších hloubek a zná ji každý z nás.
Koupila jsem si pánev wok a vyhodila všechny původní. Umyla ji horkou vodou dle návodu a zahájila tak novou éru archetypu hospodyně. Možná mě ovlivnila četba o kuchařském umění, ale možná taky ne. Spíše představuje symbol něčeho nového a zároveň starého, něčeho co se leskne a rychle zahřívá, něčeho, co tady ještě nebylo a vlastně už bylo. Vstupenka do věku čarodějnice…