Tento způsob jara zdá se mi být poněkud podivným… A taky že ano. Jeden den procházíme po cestě do „školy“ kolem rozkvetlé jívy. Je obsypaná včelami, zahalená v jejich bzučení a zahanbená hmyzí dělností. Vždyť ona tady pořád jen tak stojí a roste a všechno se jí jen tak mimochodem děje… O pár dní později ale ztichne a smutně vyhlíží pilné návštěvnice, na větvích jí ulpívají zvědavé vločky, co už tady dávno být neměly. Jaro, jaro, kdepak jsi?
Koně však trvají na svém. Jaro bude! Důkazem toho je línající srst, dokonce i na pastvě je vidět, zda tam ležel hnědák, ryzák, či bělka. A my máme novou zábavu. Vybíráme vyčesanou srst z hřibílek, sbíráme ji ze země, a vytváříme z ní malé koule, které pak napíchnuté na větvích nezdolných špendlíků nabízejí ptactvu stavební materiál na jejich nová hnízda. Koňské žíně naopak likvidujeme, aby k nim ptáci neměli přístup, poněvadž mohou být jako stavební materiál pro ptačí potěr i životu nebezpečné.
Někdy uprostřed týdne zase nastal nostalgický čas sundavání beránka. Na sluníčku tak pětadvacet stupňů, tak nic jiného ani nezbývalo. Nerada jsem rozvazovala šňůrky, které ho přidržovaly k sedlu, protože mi bylo jasné, že až začne o pár dní později mrznout, budu trpce litovat. Ale někdy se to prostě udělat musí… Beránkovi samotnému bývá většinou jedno, kde tráví své dny. Zda na koňském sedle, nebo v šatně mezi krabicemi se zimním šatstvem.
Zdravá výživa přetrvává, dokonce jsem si vymyslela vlastní dezert, i když mě napadá, že bych žádný dezert ani jíst neměla. Ale kdo by odolal domácímu jogurtu s arašídovým máslem, zalitým višňovou šťávou! Arašídové máslo vstoupilo do mého života zároveň s filmem Joe Black, kde si ho polidštěná Smrt vychutnávala stejně, jako teď já. Další aktivita byla věnována pečení velikonočního mazance. Měla jsem malou, velkou pomocnici, jejíž doména bývá povětšinou práce s moukou. Ta byla následně všude. A kvůli mému přeřeknutí, kdy jsem pravila, že budeme péct makovec, vznikl z toho pochybení zcela nový název pro moučníky neobsahující mák. Nemakovec. A co je to nemakovec? Prostě všechno, v čem není mák, takže třeba štrůdl, tvarohový koláč a samozřejmě mazanec!
Perličky téměř vzorné. Pes nechce granule Yoggies, neboť zřejmě žere granule kočičí na půdě a dokonce i doma, protože se dokáže neskutečně roztáhnout. Anebo natáhnout. Asi obojí. A následně dosáhnout téměř všude. Vypadá jako chlupatá krabice. Anebo nechce trhat partu, neboť prý se pán a pes sobě podobají. Tomu nerozumím, poněvadž já rozhodně ještě jako krabice nevypadám, a chlupatá teprve ne! Zato králíček by měl začít navštěvovat nějakou terapii. Vím, že teskní po paní Králíkové, co nás opustila v únoru, ale aspoň z klece ven by vylézt mohl. Mívá ji téměř půl dne otevřenou, ale nic. Mohl by dělat figuranta při přednáškách o naučené bezmocnosti, o tom strachu z opouštění komfortní zóny, která mnohdy nestojí za nic, o tom strachu, co zná každý z nás… Někdy ho vytáhnu násilím, ale to přece neplatí, že ano…
A protože jsou největší křesťanské svátky, ale všude se mluví o úplně jiných věcech, hledám něco, čím bych byla aspoň o kousek blíže velikonočnímu tajemství vzkříšení. The Blind Christ. Netflix někdy umí hodně překvapit. Tento film spatřil světlo světa v Chile, hraje v něm jeden jediný profesionální herec a jinak prostí obyvatelé ze severního Chile. V chilském jakoby road movie převládá poušť, hlavní roli zde hraje vyprahlost, chudoba, ale také naivní víra, přičemž slovo naivní nemusí být vždy vnímáno negativně. V nejdojemnější scéně, mladý muž, co myslí, že ho Bůh vyvolil, aby léčil zázraky stejně jako Ježíš, pomáhá jedné vesničance umývat její nemohoucí matku. Stará žena sedí v chatrči z dřevotřísky a vlnitého plechu, po těle poznamenaném časem jí stéká voda a dva páry rukou o ni s přirozenou samozřejmostí pečují. I takto může vypadat velikonoční zázrak.