Chodívá s železnou pravidelností, když se začne stmívat. Nutkavá myšlenka. Opakuje povětšinou pořád dokola to samé. Zase jsi to nestihla, že jo! Připomíná mi totální rozpad mého minimalistického programu. Dneska na mě opět nezapomněla. Jako bych sama nevěděla, že je sedm večer, takže začíná být velmi nepravděpodobné, že zvládnu přeložit asi deset normostran, přečíst si pár stránek anglické knížky, projít lekci na BBC a napsat pravidelný týdenní blog. Nemluvě o posunutém termínu přípravy tiramisu, neumytých podlahách a nevyvenčeném psovi. Těsně před usnutím si budu opakovat mantru, jak to zítra bude lepší, jak všechno dohoním a dokonce i předhoním, jak se pak večer jen zahledím do prázdna a provedu inventuru úspěšně splněných úkolů.
Dalším hříchem bylo porušení veledůležité zásady, že při překládání je zakázáno dělat cokoliv jiného. Fakt nevím, proč jsem uprostřed pracovního procesu začala testovat depilační pásky na obličej. Číst návod mi připadalo jako obvykle zbytečné. Vytáhla jsem jeden kus z krabičky a pustila se do díla. Výsledkem je červená brada a horní ret a klika obýváku kontaminovaná lepidlem, co se tam dostalo z pásku, který se mi přilepil na ruku. Další zkrášlovací procedury byly odloženy na někdy jindy.
Bojuju s dilematem všežravce a nejím téměř žádné maso, takže musím vařit jinak. Škoda jen, že jídla vyobrazená pod recepty se těm mým vůbec nepodobají, přestože dodržuji technologické postupy i ingredience. Dnešek byl však ve znamení překvapivého zjištění, že povařený římský hrách následně zapečený v troubě, chutí připomíná oříšky. A to bylo málem po něm, protože jsem si až na poslední chvilku povšimla, že se mi z něj vyvařila všechna voda. V mém šuplíku na zdravou výživu najdete hnědou rýži, bio sójovou omáčku, sušená rajčata a kokosové mléko. Špenátová polévka zahuštěná bramborami, podávaná s rostlinnou smetanou a kousky lososa byla prudce jedlá. V kuchyni voní kari, kurkuma a kmín z Říma, míchám, peču, přisoluji a přitom všem stíhám i pozorovat sama sebe, a klást si otázku, jak dlouho mi tohle nastavení vydrží.
Tenhle týden je ve znamení Neila Younga, ani nevím proč. Pouštím pořád dokola dvě sklady, které mi zní v hlavě, i když je kolem všude ticho. Heart of Gold, a pak ještě Hey hey my my, o tom, že rock and roll nemůže nikdy umřít. A pak je tady Petr Kalandra se skvělou cover verzí Dětské šaty. I český text stojí za to:
Šli jsme loukou, šli jsme strání
a dětství odletělo bůhví kam
má křehkost křídel a dívčích přání
a nebo jako kytka uvadá v nočních zahradách…
Perličky v tomto týdnu přepsaly scénář a obohatily ho nečekanými prvky. Protože vchod tradičně ucpal nadrozměrný kohout, zase seděly na schůdcích před kurníkem. Dvě se mi tam podařilo nacpat, třetí však vylétla z boxu, napřed zamířila do rohu k ovcím, kde byla veliká šance, že ji chytím. Ale chyba lávky. Proklouzla vedle mě rychlostí světla a odběhla přes hnůj na pole. Při prodírání houštím zesílila moje nenávist vůči ostružinám, malinám, šípkovým keřům a vůbec vůči všemu, co má trní. Podrážejí totiž podle nohy, motají se do vlasů, škrábou na rukách i po obličeji a stojí vždycky na straně ztracených opeřenců. Hon ukončil až vybitý telefon. Vzdala jsem hledání a šla ho domů nabít a zajíst krizi. Poté, co jsem zalila pizzu ristorante černým pivem, nezbylo než v trestné výpravě za tvorem bez mozku pokračovat…
Šeltie při druhém kole moc nepomohla. Po perličce nebylo ani vidu ani slechu. Chodila jsem mezi stromy, svítila do všech možných koutů a nic. Při obcházení pole jsem zahlédla schoulenou hromádku peří na kraji remízku. Hodila jsem na ni bundu, hbitě však unikla a zmizela v tmách. Její zmizení ve mě vyvolalo pocity marnosti a nedostačivosti. Navíc mě při tom hledání opustilo sebeovládání a dávala jsem perličce a keřům s trny taková jména, za která by se nemusel stydět ani námořník. Pak mi došlo, že ten marný boj oslovil ty nejtemnější stránky mého já. Vztek vyplivl udidlo a bez uzdečky a otěží začal tryskat sem a tam. Ubohá perlička posloužila pouze jako projekční plátno. Vzpomněla jsem si na Ženy, které běhaly s vlky, na příběh o Medvědovi. Na příběh o vzteku a odpuštění. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. A tu jsem ji zahlédla. Seděla na hnoji těsně vedle malého jezírka naplněného močůvkou. Konečně úspěch! Ale draze vykoupený. Jak jsem ji chytila a pevně přitiskla k hrudi, ucítila jsem intenzivní zápach močůvky. Zjevně si v ní předtím dala několik délek.
Doma nezbylo než dojíst pizzu a dopít pivo. A dát horkou sprchu. A když po mně stékaly pramínky horké vody a smývaly společně se zápachem i vztek a bezmocnost, přinesly na malou chvilku klid a mír v duši. Unavení Démoni šli spát a já taky…