Krásný ztráty mi trochu nejdou. Přece když je něco krásnýho a přijdu o to, tak tam patří přívlastek jako bolestné, nenahraditelné, velké… Tento týden mi facebook dvakrát připomenul, co mě opustilo. Každým rokem kontury milovaných bytostí na druhé straně břehu ztrácejí ostrost. Jsou jako staré černobílé fotky, co časem blednou a žloutnou. Láska, kterou přinesly a ztráta, kterou mě po svém odchodu naplnily, však zůstávají. Jakoby v jedenáctém týdnu roku letošního ožil text o jedenáctém přikázání, že lásku nezabiješ… A protože správná slova chodí v těch správných chvílích, narazila jsem náhodou na úvahu, jak důležité je se na sebe nezlobit, když nemůžeme nějaké bolestné obsahy odložit, teskníme a trčíme na jednom místě. Ale když si dovolíme ten luxus ztrátu podržet, když si dovolíme, vzít na cestu sebou, co nás bolí, dveře se nečekaně otevřou a začneme zase číst kapitoly nových knih.
Úplně vyčerpaná z nedostupnosti žactva vyvíjím ve zbylých částech dne snahu přepnout do normálního světa. V souvislosti s touto problematikou jsem nedávno objevila podivný termín, „nepromluvené hodiny“. Jakože bychom měli sledovat a monitorovat děti, jejichž avátaři sice svítí zeleně, ale vůbec není jasné, zda ony samy sedí před počítačem, nebo dávno někam odešly, a proto nepromluví. Strašná představa. Začíná se mi ze všeho online dělat špatně, odolávám, ale někdy mě to dohoní. Třeba při internetovém nakupování. Doba a nálada mu přeje. Mnohdy trávím neproduktivní hodiny prohlížením nejroztodivnějších modelů, nevím, zda je objednat, protože jednak přece vůbec nic nepotřebuju, a navíc teď, zajisté přechodně, nosím z nepochopitelných důvodů namísto M velikost L. Jenže pak neodolám a následně roztáčím začarovaný kruh skládající se z nadměrného očekávání, zkoušení, následného zklamání a balení nevhodného produktu a cest na poštu nebo do zásilkovny. Ty věci jsou buď malé, nebo na mně vypadají zcela jinak, než na vyzáblé modelíně, která měří přes sto sedmdesát a nosí velikost S. Na stole leží dva balíčky mých posledních pokusů, v úterý je odešlu a fakt končím. Stejně nejvíce užiju pracovní oblečení ke slepicím a těm je dočista jedno, co mám na sobě, hlavně že nasypu šrot.
Opět útočí! Klíšťata přečkala zimu a jsou zase tady. Prý sama o sobě nebezpečná vůbec nejsou, ale infikují je jiní cizopasníci. Kladné body tím u mě ale nezískala. Přijde mi hodně zvláštní, že venku je sníh a teploty pod nulou a moje šeltie si jich domů přinesla už pět. Vyrazila jsem do zverimexu pro obojek s repelentním účinkem, který odpudí nechtěný hmyz a přitom nepřiotráví kočky. Výsledek byl následující. Fena asi dvě hodiny ťapala nervózně sem a tam a vydávala zvuky, jakože bude zvracet. Nakonec zvítězila, obojek byl sundán a ona během pěti minut v klidu usnula. Zatím tedy žere jen pivovarské kvasnice, protože bude údajně smrdět a klíšťata na ni nepolezou. Uvidíme. Tabletu proti parazitům nechávám v záloze, až bude nejhůře…
Perličky tento týden docela nuda. Dvakrát byly dokonce všechny uvnitř, možná uznaly, že tohle řešení je pro obě dvě strany příjemnější. Dnes jsem vyklízela přípravnu žrádla a strkala do děr po krysách, které si zřejmě na řev perliček zvykly, neboť se dosud neodstěhovaly, kousky vaty napuštěné česnekovou esencí, která by je taktéž měla zaručeně odpudit. A na flétnu bych jim mohla občas zapískat mohla, třeba Greensleeves, protože mnohdy vytvářím zvuky tak kakofonické, že by mohly mít vyšší účinnost než řev perliček.
A křik těch kropenatých opeřenců s miniaturními hlavami na tenoulinkém krčku přivolal myšlenku o pokoji v duši. O takovém, co se snese náhle a nečekaně odkudsi shora a jen si nás tak přizve. O pokoji, který není závislý na tom, co v současné chvíli máme, co se nám podařilo, nebo jaké výkony jsme podali, co chutná po mladém, svěžím víně s jemnou mineralitou a lehkou dochutí. To víno jsme nesázeli, ani netrhali, to vyrostlo na jinačí vinici. A smět ho ochutnat je milost…