Zázraky se dějí a ne že ne! Tak třeba jsem tento týden vytvořila hromadnou fakturu pro překladatelskou agenturu sestávající asi z dvaceti položek, jejichž hodnota kolísala od dvou korun do pětistovky. Odeslána byla se strachem, že mi to zase pětkrát vrátí, protože tam budou nějaké inkonzistence. Ale ne! Prý to mám fakt všechno v cajku. A od úterka mám úžasný, spolehlivý a nekolísající internet! Ne, náš provider nešel do sebe a nedodal nic lepšího než dosud. Jen já jsem se po jedné z dalších šílených online hodin, naplněných výkřiky, jak moc se dneska sekám (sek-sek-sek-sek… paní učitelko) vzchopila a vymyslela, co mě z téhle patové situace vytáhne. Vzpomněla jsem si na náš zrekonstruovaný obecní úřad, který povětšinou zeje prázdnotou a vyznačuje se spolehlivým internetovým připojením. A stačil jeden telefonát starostovi a aspoň něco se v dobré obrací.
A navíc sedím v prostředí svých snů, totiž v místní knihovně, a při „vysílání“ se mi oči můžou toulat po regálech plných knih, z nichž mnohé pamatují reálný socialismus a osud jejich „čtenosti“ jest tím zřejmě zpečetěn. Odstíny šedi by se tady hledaly marně, zato však můžu listovat Temnem, Kafkovou Proměnou, Králem Šumavy, dokonce tady mají i Jana Kostrhuna, ale není to Co by to bylo, kdyby to byla láska, román, co mě před lety chytl za srdce, ale cosi budovatelského. I sovětských autorů zde na poličkách spočívá velké množství. Dalším bonusem změny životního stylu, čímž se rozumí pravidelné docházení do „kanclu“, představují procházky. Od pondělka do čtvrtka vyrážím s batůžkem na zádech a šeltií na vodítku přes louky „do práce“. A nazpátek to bereme oklikou přes další louky a přes les, takže zbytek dne trávím ve společnosti spokojeného psa, dosyceného jarními vjemy sestávajících z pachu hlodavců, lesních kopytníků a z kdovíčehovšeho.
Ovlivněná poslechem nejrůznějších TED-přednášek přemýšlím o lidské mysli , co všechno o ní víme. A kromě jiného jsem přišla na to, že mi její obsah připomíná složení uvedené na pytli s kočičím žrádlem. Jakože mi součet 31 % bílkovin, 16 % tuku, 2,5 % hrubé vlákniny, 6,6 % popeloviny a 2,15 % vápníku, fosforu a hořčíku pořád ještě nedává sto. Zbytek představuje prostě tajemství. Často na mě pak padá únava z touhy všemu porozumět a dělat věci dobře. Padá na mě únava z neurotických otázek, co mi naskakují téměř při každém rozhodování, z otázek, které bych ráda kladla blízkým lidem kolem sebe, abych se ubezpečila, že moje kroky povedou správným směrem. A říkám si, proč se neučí ve škole umění rozhodovat a neodvozovat se přitom od názorů, co představují „svět“. Proč nám někdo namluvil, že jsme takoví, jako naše myšlenky, co s námi cloumají a ne takoví, jak se chováme?
Ze života perliček: jeden večer usnul Kohout u vchodu, jedna perlička se napůl vsunula do kurníku tak, že se nemohla dovřít dvířka, protože její tělo působilo jako zarážka, zbývající perlička zůstala sedět za ní venku na žebříku. Vyřešila jsem to bravurně tím, že jsem opatrně otevřela dvířka, vsunula rychle první dovnitř a následně i druhou. Dvířka bylo možné zase zavřít. Bez zranění, bez zběsilého pobíhání po slepičím výběhu a hlavně bez slovníku, za který by se nemusel stydět ani polír.
Už asi druhý měsíc chodím na sklerotizaci křečových žil. Poprvé byl zážitek nejsilnější, protože mi namíchali nějaký oblbovací koktejl a celý zbytek dne byl ve znamení mantry, že vesmír je krásný a harmonický. Tohle vyladění se definitivně ztratilo následujícího dne při probuzení. Ale docela mě rozesmál rozhovor s mojí mámou:
Jak ta noha vypadá, když si ji vezmeš?
Mami, možná je to divný, ale já si tu nohu beru sebou vždycky…
No, já myslím, jak vypadá, když se na ni podíváš!
Mami, ta noha drží, víš, fakt není oddělávací.
Nechej toho! Jak teda vypadá. Vypadá dobře?
Ano, mami, vypadá dobře, ale plastová, nebo dřevěná by taky vypadala hezky a taky by se snadněji prohlížela.
Nejlepší nakonec. Včera jsem měla poprvé na návštěvě malou spolunocležnici. Přišla vybavená velkým množstvím nezbytností, jako tři plíny, dudlík, krtek v nadživotní velikosti a miminko, které při dotyku hraje. Také trvala na tom, že bude spát s tátovou peřinou a polštářkem s lokomotivou jménem Tomáš. Prý usne hned, jak začnu číst. Po půlhodině jsem měla vyschlo v krku a knížku o paní Mikulkové, co potkala kočku Elsu, skoro přečtenou. Teprve pak bylo konečně dohodnuto, že se bude spát. Ale že musí zůstat rožnuté světýlko nad postelí, abych si já mohla číst. V noci jsem se budila, abych zkontrolovala pravidelnost jejího dechu, voněla zvědavostí, dychtivostí a nekonečnou důvěrou v to, že svět je dobré místo. Poprvé mě sice trochu vyděsil fosforeskující dudlík, a taky nevyžádané zvuky miminka, ale následně převzala moc paní Noc a my jsme spaly a spaly a spaly… a že prý dojde brzo zas, říkala doma.