Tohle tady dlouho nebylo, abych si povídala víc než půl hodiny s úplně cizím člověkem a bylo mi přitom po celou dobu tak hezky a skoro důvěrně. Ani jsem neměla chuť ten telefonní hovor ukončit. Vůbec nevadilo, že naším hlavním tématem bylo moje ztracené apple ID. Překlopýtali jsme společně přes několik nastavovacích stránek, v mezičase se mi dostávalo ujištění, že vůbec nevadí, že mi některé kroky trvají příliš dlouho, že neumím podržet hovor a zároveň přečíst sms a že rozhodně nejsem ve světě Apple mentálně zaostalá. Nevím proč, ale představovala jsem si na druhé straně muže sedícího v malé kanceláři, z jejíž oken může pozorovat racky, vznášející se těsně nad hladinou našedlého moře. Venku prší, vítr vymetá ze zapadlých koutů zbytky loňského listí a kapky deště smáčí ohlazenou kamennou dlažbu, co možná pamatuje nájezdy divokých Vikingů. A k vyvolání těchto představ stačila pouhá adresa sídla zákaznické linky uvedená v zápatí e-mailu.
| On behalf of Apple Distribution International Ltd. Registered Address: Hollyhill Industrial Estate, Hollyhill, Cork, Ireland |
A možná taky moje zjitřená fantazie a poloprázdná citová nádrž. Říkal mi Zdenko, a přestože tuším, že postupoval dle naučeného manuálu, jak komunikovat se zákazníkem, bylo tam něco víc, nadstandardní laskavost, řekla bych. Poté, co mi nezbylo než sluchátko položit, jsem se z toho nenuceného rozhovoru z cizím chlapem ještě chvilku radovala (ale ano, nezapomněla jsem, že to byl pracovník zákaznické linky).
V never ending story s názvem Perličky a já se střídají dny nudy (kdy jsou všichni ptáci večer na svých místech, za automaticky zavíratelnými dvířky kurníků) se hrou na schovávanou a následným nedobrovolným odchytem vzpurných členů ptačí pospolitosti. Včera bych uvítala kožené rukavice, protože drápy perličky, co se rozhodla přenocovat opět mimo základnu, připomínaly silou a ostrostí drápy orla. A přitom přes den působí téměř mírumilovným dojmem, ustupují před slepicemi a jen občas uzmou něco nesměle z misek. V mezičase vydávají ty svoje šílené skřeky, kvůli kterým byly zakoupeny. Ale vyvinula jsem novou techniku odchytu, kdy hodím na nic netušícího ptáka deku, a pak ho teprve uchopím a přenesu.
Mám ráda deštivé a větrné dny, protože nemusím ven. Vlastně nemusím ven nikdy, ale za špatného počasí mám sama před sebou neprůstřelné alibi. Tento týden se počasí tvářilo každý den trochu jinak. Když si nasadilo jarní masku, klusali jsme po loukách směrem domů proti zapadajícímu slunci jako v nějakém béčkovém filmu. Proráželi jsme přitom jemnou síť pavučin rozvěšených po loukách, pavučin co vedou odněkud nikam, nezačínají, ani nekončí, a pokaždé, když z nich vyjedeme ven, tak se určitě za chvilku tajemně opět spojí v jednu průhlednou a třpytivou oponu…
Nedělní vyjížďka byla pro změnu ve znamení zimy. Sněhové jazyky podél lesa se spojily s čerstvě připadaným sněhem a vytvářely celistvé plochy, které odpoledne zase mizely. Terén byl nejednoznačný, ale ve vzduchu bylo konečně cítit jaro. Po cestě domů pan Wilda kontrolovaně nacválal, ale po několika vteřinách se mu něco přepnulo v hlavě a odskočil třistazmísta. Nechala jsem se odvést, protože bych ho stejně nepřeprala. Charakterně ani nevyhazoval, jen měl radost, že běží na volné otěži, že běží domů a že mu do toho nekecám. Rozechvělost a radost, přesně tyhle pocity ve mně probudil a znovu tak ve vědomí oprášil myšlenku, že ať se kolem děje cokoliv, tohle jsou naše krásné dny…