Začínám tomu věřit. Přijde a nebude to fakt dlouho trvat. Zatím posílá předzvěsti ve vzduchu, co voní jinak, v chomáčcích zimou zhnědlé trávy, co se hlásí o svá práva zazelenat se, a ve zvuku nebeského ptactva, co kolektivně řeší, kdo a s kým a kde bude letos hnízdit. Kočky, i ty geriatrické, se vyhřívají na dvorku a odmítají chodit domů a chování hárající fenky nabírá na čím dál tím větší pošetilosti. Procházím lesem, vymotávám vnučku z ostružin, boříme se do bláta a užíváme si zapomenutých sněhových jazyků, které jsou na stinných místech pokryté vrstvou ledu a tam, kde se do nich opírá sluníčko, změkly a ochotně v sobě zanechávají otisky našich stop…

Útržek našeho rozhovoru:

Mami?
Já nejsu maminka, zlatíčko, su babička.
Ale maminka seš taky, ne?
To jo, ale maminčina maminka, víš?
Tak vidíš, tak ti můžu říkat mami…

Naděje na normální život se zase zahalila do neprůhledného závoje utkaného z restrikcí, čísel a strachu. Utíkám se do lesů, do světa příběhů poschovávaných v knihách, písních a filmech, odkud znějí vibrace nejrůznějších stupňů, hloubek a délek, vibrace, co v sobě nesou sílu utěšit v neutěšenosti. Možná i proto jsem včerejší noc strávila kdesi v Lombardii, krásně ztracená v pomalých sekvencích filmu vyprávějícího o narůstající blízkosti mezi chlapcem a mladým mužem, o blízkosti, která v sobě zároveň nese strach ze zranitelnosti a ztráty. Ale přesto, anebo právě proto přináší sledování takových příběhů radost i bolest a touhu a lítost nad tím, když se nedostává odvahy ke slovu a k činu. Elio a Olivier, Olivier a Elio, jezdili na svých kolech prosluněnou krajinou v mojí hlavě a nedali mi usnout až do čtvrté hodiny ranní. Raději nebudu pokračovat dál, nebo ještě omylem vytvořím nějaký spoiler.

Taky jsem se vrátila do dětství, přesněji řečeno ke komiksu. Jasně že jsem věděla, že Rychlé Šípy mizející ve Stínadlech při hledání Velkého Vonta a ježka v kleci, jsou jen jedním kamínkem mozaiky nesoucí název KOMIKS. Vyrazila jsem na cestu do neprobádané krajiny (tedy pro mě neprobádané) a musím říct, že mě nadchla. Pustila jsem se do četby komiksového zpracování staroanglického hrdinského eposu BEOWULF. Velký formát, obrázky, kterým vévodí červená a černá barva. Hrdina, na kterém nakonec zanechá stopy i zub času, který však nezmenší jeho statečnost a úpornost, zbaví svět obludy Grendela a posléze i jeho matky. Při čtení a prohlížení „obrázků“ mě zaskočil strach a napětí, přestože tuším, jak to všechno dopadne. 

Téma perličky se táhne týdnem jako červená čára. Jeden den jsem se vyšplhala na střechu kurníku a chytla tam tu nejméně inteligentní. Kromě mozkové nedostatečnosti se Perličky vyznačují i tím, že na nich nevímzjakéhodůvodu nedrží peří. Když chytím slepici za ocas, tak ji udržím. Když stejnou technikou popadnu perličku, zůstane mě její ocas v ruce, jako tomu bylo před malou chvilkou. Výhodou Bezocasé následně bylo, že nevzlétla a já jsem ji pak v boxu během chvilky uštvala. Pocit vítězství přehluší výčitky svědomí, že bude předškubaná, přestože není určena ke konzumaci.

Spřádám minimalistické plány na nadcházející dny. Nebudu číst zprávy na internetu. No dobrá, nebudu číst zprávy na internetu každou hodinu, protože opustím iluzi, že bych tam snad mohla najít nějaký pevný bod, či dno, od kterého je možné se odrazit a stoupat nahoru. Začnu provozovat s fenou indiánský běh, který střídá běh s chůzí ve chvíli, kdy už běžet dál nejde. Raději však upřednostním chůzi a běh zařadím spíše sporadicky, jen tak na zkoušku, zda to vůbec půjde. A budu se chovat lépe k opeřencům, i k těm, co už o část svého peří přišly…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...