Byla jsem na výstavě! A nebyla to výstava jen tak ledajaká, ale vytoužená, měsíce očekávaná a téměř před nosem zavřená. Výstava malíře Gustava Kruma. Jeho jméno mi bylo až do nedávna neznámé, ale obrázky mě anonymně provázely celé dětství i dospívání. Gustav Krum totiž Ilustroval téměř všechny moje oblíbené příběhy Karla Maye a také Foglarovky. Jakou jsem měla radost, když jsem poznala obrázek z knížky Devadesátka pokračuje. Jakoby najednou přede mnou z ničeho nic ožilo šťastné období zasvěcené výhradně čtení a snění. Vlčáka Kazana a Barího, jeho syna, zub času také nezměnil, ba ani změnit nemohl. Stačí opravdu tak málo, aby pár obrázků vyvolalo dávné nálady a naděje? Odpověď zní jednoznačně. Ano, stačí. Část výstavního času jsem věnovala i otáčení kormidla na kapitánském můstku a iluzi, že jsem pánem loďky svého osudu. Odcházela jsem loudavě a nerada. A hned doma jsem si sedla na zem ke knihovně naplněné výhradně pohádkami a knihami odvahy a dobrodružství, mojí to nejoblíbenější edicí. A tím jsem si výstavu prodloužila. Listovala jsem starými knihami a dívala se na obrázky jinýma očima. Příběhy ožívaly při otevření jakékoliv stránky a lákaly k sobě nazpátek. Kamarád mě upozornil, s jakou přesností jsou všechny kresby vytvořeny. Úcta k detailu, autentičnost, sevřený tvar jsou atributy provázející celou Krumovu tvorbu. A to všechno v době, kdy nebylo možné hledat na internetu, ani kopírovat a fotit. Škoda, že jsem nemohla setrvat déle, dobře, že jsem vůbec mohla setrvat. Od této chvíle budu vnímat všechny kresby s více naostřenými smysly.
Dá se říci, že týden minulý byl naplněn kulturou téměř po okraj. Dalším zážitkem v řadě byl film Martina Scorseseho o Bobu Dylanovi. Překvapila mě stopáž a taky moje výdrž, že jsem ty tři hodiny skutečně hleděla na pohyblivé obrázky a nebyla se schopna odtrhnout. Ten snímek byl zvláštní tím, že zachytil jen krátký časový úsek Dylanovi kariéry, v letech 1961 – 1965, což mu ale rozhodně neubralo na hloubce. Setkání s Johnny Cashem, s Beatles a jinými umělci vytváří reálný kontext, stejně jako vstupy Joan Bazeové, se kterou si byl Dylan v té době blízký. Směšná a zároveň smutná byla snaha novinářů vyzvědět, co svou tvorbou básník a interpret v jedné osobě vyjadřuje. „A hard rain is gonna fall…“ a to je atomový déšť? Ne, to jen tak silně prší. Jakoby novinářská schopnost vyčenichat kreativitu degradovala touhou aspoň kousek si z ní ukousnout. Jakoby nikdo z nich nevěděl, že když rozeberete motýla v touze poznat jeho krásu, nenajdete z původního dojmu a obsahu vůbec nic.
Mezi těmito tématy ovšem pořád běhají perličky. Naše večerní rituály se staly téměř nudnými. Pouze ve chvíli, kdy přicházím z jejich hlediska příliš pozdě, nastává chvíle pro dramatické vsuvky. Ty potvory večer ani nepípnou. Přes den vydávají příšerné, pronikavé zvuky, které by probudily mrtvého, ale s příchodem soumraku utichají. Možná meditují nad uplynulým dnem, sestavují inventuru, kolik toho našly k snědku, nebo jak úspěšně vtrhly k husám a sežraly směs pro housata. Navíc žádné přivolávací zvuky pro tento druh opeřenců neznám. Slepičí Náá pipipipi na ně nefunguje, pokud by se ale mělo tvořit z druhé slabiky jejich označení, stejně jako u slepic, pak by to mohlo být náá ličličlič…, což nezní, ba ani nefunguje.
Víkend byl ve znamení vína. Vyrazily jsme na Sonberk. Moje původní verze byla nechat auto na vlakovém nádraží, přiměřeně degustovat, a pak zase odjet spořádaně autem domů. Ale co čert nechtěl… První změna nastala na první křižovatce ve vinicích, kde jedna šipka ukazovala na Sonberk a druhá na Gotberg, a nějaká blíže neurčená síla svedla naše kroky právě tam. Do terasy se opíralo odpolední sluníčko a výhled na Pálavu byl prostě nezapomenutelný, stejně jako suchý Sauvignon, u kterého jsem po druhé skleničce zůstala. Fatální obrat nastal ale ve vlaku při cestě nazpět. No, spíše už na nádraží v Popicích. Rozhodly jsme ochutnat jednu z lahví, co byly určeny pro domácí konzumaci. A v tu chvíli bylo víc než jasné, že jsem se pro ten okamžik definitivně vyřadila z okruhu aktivních řidičů. Nezbylo nic jiného, než poprosit od lift domů. Druhý den jsem se budila se strachem, že mi bude špatně, jako ostatně kdykoliv, kdy vypiju více než dvě skleničky vína. Jaké bylo moje překvapení, když se katastrofický scénář nekonal! A mám to. Můžu pít vína z Gotbergu v jakémkoliv množství a nebude mi špatně! Namísto ověřovacího testování bude lepší uschovat si nově nabytou schopnost jako malou radost, krabičku poslední záchrany. A protože cesta k odpoutání nenávidí všechny zkratky, a tu alkoholovou obzvláště, bude asi lepší setrvat i nadále u terapie psaním…