Ve výběhu se producírují housata pečlivě střežená svou netradiční rodinou, dvěma husími matkami a jedním houserem. Posledně jmenovaný se při ochraně svých nejbližších chová nejagresivněji. Ne, že bych se ho bála, ale přece jen ty rány, které rozdává zobákem, jdou mnohdy až na krev. Namísto radosti, jak se mají ty maličké k světu, na mě padá chmura, protože si je zase představuju jako svatomartinské, či novoroční menu. Dalo by se říct, že jsou to plánované ztráty. Ale pak přicházejí ty nepředvídatelné, neplánované, které zasáhnou mnohem hlouběji než houserovy výpady. Milovaná zvířata by nás měla provázet naším životem, ale bohužel tomu tak není. Výjimky tvoří snad jen soužití s papoušky, či se slony. Tam ale nastává další problém, že bychom museli péči o ně předat někomu, kdo by je miloval stejně oddaně, jako my.
Úplně samostatnou kapitolou v deníku ztrát píšou odchody koní. Bohužel se nepřesouvají na věčně zelené pastviny ve spánku, jak bychom jim přáli. Většinou selhávají zažívací procesy, na které jsou tak citliví, anebo nohy, které je celý život nesou… A tak nás opustil v požehnaném věku další ze stáda, bývalý dostihák a koník s velkým srdcem, Boniface. Podruhé se narodil, když mu po úrazu srostla zlomená noha. Celých dalších sedmnáct let pak více spoléhal na tu zdravou. A ta tuhle mnohaletou zátěž nevydržela. Přiznávám, že jsem ráda, že jsem ho nenašla ležet já. Koně odpočívají vleže moc rádi, někdy leží téměř všichni, jindy jen pár z nich, a vždycky vypadají, že zemřeli. Plížím se k nim, srdce v krku, abych pak s ulehčením zjistila, že jen relaxují. Věřím tomu, že se Boníku proháníš na druhé straně břehu a už Tě nic nebolí. Nejsi tam rozhodně sám, Matěj, Red Morisek a paní Čest Tě určitě přijali mezi sebe, jako za starých, dobrých časů. Nedá se na Vás zapomenout. Jizvy ztrát časem ztrácejí barvu, ale bolest v nich ukrytá nás provází pořád dál. Pozdravuj tam nahoře, prosím.
Čtvrtek byl ve znamení strouhání kopyt a následného zvracení psů, kteří ostrouhané zbytky pečlivě vyhledávali a snědli. V sobotu nastal velký den, tedy dětský den. A protože byla nabízena i jízda na koni, musel být nominován nejvhodnější koník. Vyhrál pan Wilda, zřejmě kvůli vrozenému nastavení salám – sýr, který je plemenu quarter horse velmi blízký. Důležitá byla i úprava před nástupem do služby. Willy má přes zimu téměř bílou barvu, na jaře přelíná a je z něho žluťák s bílou hřívou a ocasem. Jenže ocas mívá na začátku léta z pochopitelných důvodů barvu bílohnědou, protože se někdy dostane do přímého kontaktu s kobylinci. Hnědáci mají podobný problém, jenže v černé barvě jejich ocasů se nahnědlé části ztrácí. Sobotní ráno bylo poznamenáno snahou ocas vyprat. Na nestabilní konstrukci složenou ze stoličky IKEA a kbelíku jsem položila další kbelík s roztokem teplé vody a šamponu. Vložila jsem dovnitř ocas a čekala, až se hnědá frakce oddělí. Jenže jsem nepočítala s takovým množstvím pěny. Tedy nahnědlé pěny. Malá pomocnice našla kdesi ptačí pírko a jala se pěnu rozmazávat po stoličce s tím, že ji čistí. Upozornila jsem ji, že materiál, který používá, je hovnopěna, tudíž by měla mít aspoň zavřenou pusu. Hovnopěna, hovnopěna, hovnopěna, zpívala při práci holčička a vypadalo to, že nové slovo jen tak nezapomene.
Samotný Wildův výkon byl jedinečný. Tři a půl hodiny chodil dokola na vymezeném prostoru v parku a odvozil kolem stovky dětí. Kousek od nás jezdila auta na dálkové ovládání a jednu chvíli se tam i vznášel model vrtulníku. Vypadalo to jako konec naší atrakce, avšak koník nestřihl ani uchem. Některé děti na něj nasedaly dovedně, jiné zase vypadaly, že lezou na strom. Hlavně ale nebylo možné dohlédnout na chvíli, kdy tohle martyrium skončí. Když jsem ho odsedlala, což by mohlo být znamení, že už fakt ne, našli se naléhaví rodiče s dětmi, které se chtěly svést i přesto. Nakonec pomohlo jen rozhodné ne, končíme. Cesta nazpátek proběhla v naprosté pohodě, klus dokonce vystřídal na chvilku i cval a ve všem tom dopředném snažení byla obsažena touha po návratu domů.
Nevím, jak trávil večer pan Wilda, ale já jsem odložila intelektuální snahy a namísto toho jsem jen koukala do zeleně a večer jsem si vzala do postele kousek rumu. Za odměnu. Neděle proběhla ve znamení sobotních dozvuků a výčitek svědomí po návštěvě cukrárny, kde jsem si dala pivo Hoegaarden chutnající po vzpomínkách na výlet do Brugg a následně kávu a makový dort, abych pivo lépe odbourala a stala se opět řidičem. Náladu mi spravilo až pravidelné venčení koz. Strávily pár šťastných hodin na louce a téměř dobrovolně se vrátily do chlívku pro úplatek ve formě mrkve. Takové okamžiky dávají mému snažení smysl. Kéž bych se v nich dokázala víc ukotvit a užívat si je, aniž bych přemýšlela, zda se zítra budou zase opakovat. Dalo by se to nazvat jako chybějící víra ve věčně zelené pastviny, kde nebude nedostatku…