Nad závodištěm s prázdnými tribunami se rozprostřela tma. Poslední vozíky odjely a na dráze ozdobené reliéfy nepravidelných obtisků podkov se prohání spadané listí. Všechno ztichlo. Po stořicáté. Tráva zvlhlá večerní rosou vypadá jakoby plakala. Za chvilku splynou s krajinou i siluety překážek, které dneska bylo třeba překonat.
Ve vzduchu ještě poletují úryvky rozhovorů o koních, o jejich formě, o měkkosti povrchu a hloubce oranice, o nadějích na vítězství, sázkách a outsiderech. Je z nich cítit radost s nádechem hořkosti, že Velká bude, ale bez diváků.
Koním nikdo žádné otázky nedává. Předvádějí se v padocku sami před sebou. Srst se jim leskne v podzimním sluníčku, jsou nacajkovaní a natěšení. Někteří chodí rozvážně, jiní nedočkavě přešlapují na místě a zakusují se do udidla s touhou vyrazit co nejdřív vpřed. Krásní jsou všichni. A ta jména! Některá vypráví hned celé příběhy: Wise Ruler, Silver Seam, Saint Shine, Skins Rock, Sweet Red Wine, jiná jsou jako vypůjčená od tajemného božstva: Wotan, Mediciman, Aztek, anebo jsou dokonce dva v jednom: Nikeandnemessis.
A až se rozběhnou, začnou jejich příběhy ožívat. Běží ale dočista opačným směrem. Ve volnosti by utíkali před něčím, tady však utíkají za něčím. A možná taky pro někoho. Když se na ně v této chvíli vyladíme, možná budeme mít to štěstí a navštívíme s nimi jiný svět, svět rychlosti, odvahy, adrenalinu a nebezpečí, svět, ve kterém jde o život.
Dostih stíhá dostih a najednou je tady poslední cílová rovinka. Poslední vítěz. Radost a slzy, gratulace a rozhovory… Moderátoři moderují a moderují, hodnotí a shrnují, rozdávají úsměvy a těší se na příště. Nevnímají, nebo spíše vnímat nechtějí, že kdesi na začátku, za Taxisem, zůstal ležet kůň, který se už nikdy nezvedne. Že se Sottovento pase na druhém břehu, stejně jako Zulejka, Vicody a spousta dalších.
Zaplavuje mě smutek a bezmocnost. Co si počít s radostí vítězů a smutkem nad ztrátou těch, co do cíle nikdy nedoběhnou? A proč bychom nemohli sdílet i zraňující obsahy a vzdávat tím hold těm, co odevzdali při závodech to nejcennější!
Kreslím si v duchu obraz, co bude mít sílu mě utěšit. Jsou na něm stíny koní vyrážejících na dráhu. Koní, co už nic nebolí, co bez uzdy a sedla procválají v jednom lotu celý kurs. Kopyta se nedotýkají dráhy, vznáší se nad povrchem a není slyšet nic, než ticho. Noční závod těch, co za světla nedoběhli…