Ležel jsi uprostřed silnice a vypadalo to, jako bys jen spal. Zaslechla jsem chvilku předtím auto, jak jelo nahoru podél rybníka, aby se pak nepochopitelně obrátilo a sjelo z kopce nazpátek. Najednou začalo razantně brzdit. Rozběhla jsem se a něco mi říkalo, že ať poběžím seberychleji, nic se nespraví.
Řidič auta vystoupil a šel hledat kus nárazníku. Potom řekl, že ho to mrzí, ale žes vyběhl z boku lesa tak rychle, že nestihl zareagovat. Kampak ses to vydal, Micko? Všichni jsme byli přece venku a Tys byl náš věrný průvodce. Co tě to jen napadlo? Trošku jsi naříkal a z očí se vytrácelo světlo. Jinak jsi vypadal úplně neporušeně. Zabalila jsem Tě do bundy a utěšovala, že jsem s Tebou. Pak se najednou všechno kolem ztišilo, několikrát sis povzdychl a dál už nic.
Přišel jsi k nám náhle odnikud a stejně tak náhle jsi zase odešel. Nezapomenu na Tvůj pohled plný údivu, překvapení a bolesti, co se stalo, že nemůžeš běžet dál. Život kočky je prý přímo závislý na rychlosti projíždějícího auta. A tak teď jezdím přes vesnice ještě pomaleji a rozhlížím se, zda se kolem neprohánějí Tvoje sestry a bratři.
Vždycky, když jsem přijížděla nebo odjížděla od domu, tak jsem měla strach, abych Tě nepřejela, teď ho mít nemusím. Ani Tě nemusím večer hledat a volat na Tebe. A nebudeš nastupovat do žádného auta, nebo traktoru, co k nám přijede a nebudeme Tě muset hlídat, když se naváží balíky sena. V obýváku bude volné křeslo, u kočičích misek víc místa, nebudeš chodit na ryby, ani na houby, ani si hrát s šeltií ty věčné hry na to, že ona je taky kočka, nebo ty jsi taky pes.
Je mi po Tobě, pane Micko, smutno, a jen tak to nepřestane. Jsi můj zenový mistr, připomněl jsi mně proti mé vůli, co je to být tady a teď. A jak je život křehký a nepředvídatelný. A jak by bylo fajn, pěstovat schopnost bytí v nahé přítomnosti. Jen si říkám, žes to nemusel nechat dojít tak daleko, že by mi to stačilo naznačit. A Ty bys přitom mohl jen tak ležet vedle mě na sluníčku, vyhřívat se a příst.
Uprostřed silnice zůstala navlhlá stopa. Ještě před malou chvilkou jsi s námi byl, a teď ležíš na půdě ve vystlané přepravce, zabalený v noční košili s nápisem “come and play with me“ a já vím, že nikdy nepřijdeš, aby sis s námi pohrál. Milovaná mourovatost klesne do hlíny k těm ostatním, co Tě předběhli. A na hřbitově vzpomínek mezi kanadskými borovicemi bude zase o jednu víc.
Umřel jsi rychle, umřel jsi v rozletu, umřel jsi mi v náručí. Byl jsi a zůstaneš pro nás pan Úžasný a na konci jsi nebyl sám…Indiáni by řekli, dobrá smrt. A stejně Tě budu vidět kolem pořád dál, jak se schováváš za starou švestkou, balancuješ na hraně dveří od boxu a mhouříš oči do sluníčka. A až zase půjdu po ránu mokrou trávou na louku, Ty tam budeš určitě někde se mnou, jen tak nějak jinak…
8.10.2017 v 8:56
Krásně napsáno, ač samozřejmě naplněno smutkem….je mi to moc líto a slzím tady, protože i já jsem měla možnost pana Micku krátce poznat.
Cítím s Tebou, moc.