Někdy o sobě dává vědět dopředu. Neslitovná kmotřička. Vysílá signály různé intenzity a mluví jazykem, kterému rozumí jen nemnozí. Zaslechla jsem ji, štěkala zavřená za nízkým plotem kousek od nás… Mluvila jsem o ní, ale nikdo neslyšel. A jednoho rána přišla a zanechala za sebou dvě bezvládná těla a spoustu bílého chmýří a bolesti.
Nebyla jsem doma, jen jsem dostala zprávu, že až se vrátím, Vy už tam nebudete. Milované a hnědobílé, s oranžovými zvědavými zobáky a chutí neustále se v něčem čvachtat. Měli jsme představu, že Vás jednoho dne dovedeme až k nedalekému rybníku. A taky, že příští roky vyvedete mladé… že budete dělat radost dětem, co přijdou, stejně tak, jako jste doposud dělali radost nám. Stačilo se na Vás jen dívat, na rozvážný, kolíbavý krok, náhlé legrační zrychlení a pokus se vznést. Na Vaše věčné divení a ožidibování vršků stébel trávy, na nedočkavost, když zase budete moct navštívit spřátelené ovce a brojlera, svého druha z doby, kdy jste byly housata. A pozorovat Vás při koupání byl koncert radosti a bezstarostnosti, skladba napsaná pro dvě husy, které věděly, že nejsou na jídlo…
Aniž bych si to přála, představuji si pořád dokola ten okamžik, kdy jste se snažily ubránit. Dva ovčáci proti dvěma husám v předem prohrané bitvě. A paní Smrt, co ví všechno nejlíp, a BEZ-MOC-NOST hledající za každou cenu viníka, aby se dala unést.
Nechce se mi chodit tam, kde jste vydechly naposled. Možná tam ale přesto jste, jen jinak. Někdy mám pocit, že jsem Vás zahlédla… Vidím, jak si spolu hrajete, hledáte ve staré slámě zbytky zrníček obilí, kejháte a chodíte si sem a tam. Konečně umíte létat, myslím, vznášíte se nad námi a hlídáte nás, jako jste to dělaly ještě donedávna za zemi. Občas se snesete na rybník, zaplavete si, a potom se břehu sušíte a probíráte si peří. Vím, že jednoho dne odletíte nadobro. Až přebolí vzpomínka a zhojí se ztráta. Pak budete svobodné úplně a napořád. Připojíte se k ostatním, co už tady nejsou, a budete si společně hrát na věčně zelených pastvinách, kde se ve smíření pase vlk vedle beránka…
A venku bude ve zvířeném vzduchu ještě hodně dlouho poletovat Vaše chmýří, jemně a něžně, jakoby nás chtělo utěšit.