Jsem obětí příběhů. Příběhů o ženské dokonalosti. Útočí zevnitř vyprávěné hlasem babiček, které dokázaly mimo jiného i skákat přes plot pro pírko, útočí zvenku, feminismus ani gender nemají šanci, není se kam schovat. A navíc tomu nahrává ďábel jménem Internet a jeho věrná kamarádka “Tante Google” odkazy na články, které se tváří jako ze života, ve skutečnosti mu jsou vzdáleny několik světelných let. Mně ke zkažení nálady spolehlivě stačí i časopisy píšící o ženách, které téměř bez pomoci zrenovují starý statek, na skládkách nacházejí cenné kusy nábytku, jíst zdravě je pro ně samozřejmostí a do toho sbírají byliny, léčí celou rodinu i širé okolí, pěstují nespočetně mnoho druhů zeleniny, na fotce vypadají jako modelky a vedle makeupu a bezchybně vyžehlené hedvábné halenky mají aspoň tři děti, kreativní zaměstnání a oheň v kachlových kamnech, co nikdy nevyhasne.
No dobře, přehánějí, ale co kdyby byla pravda aspoň třetina! Mně oheň vyhasne kdykoliv, hlavně tedy v zimě. Soustředím se a zkouším vyzvednout vlastní kvality. Umím vyrobit jogurt, protože jogurt „uvaří“ každý prosťáček, dále v dobrých dnech umíchám domácí majonézu a uvařím povidla. Vypěstuji leda tak petržel a mrkev, pokud stihnu úrodu sklidit včas, než přijde Hryzec, nebo jedna z našich dvou ovcí, popřípadě obě. Z léčivých bylin poznám heřmánek, černý bez a šípek a nesbírám žádnou. A peču domácí chleba!
První pokusy se datují tak tři roky zpátky. Našla jsem kváskovou mapu, objednala kvásek a za týden ho rozechvěle vezla domů. Chleba, co z něho vzešel, se nedal jíst. Měla jsem za sebou v té době pokusy s domácí pekárnou. Produkty měly tvar hranolu a vlastnosti betonové tvárnice. Také se mohly alternativně používat jako vražedná zbraň, prostě k jídlu nic moc. Ale zpátky ke kvásku. Když více než týden nedostal najíst, umřel. Bylo mi smutno. Zavolala jsem zase kváskové paní a jela pro druhý. Umřel taky. A ve mně umřela odvaha jet k paní po třetí. Následovalo bezchlebové období. Nene, ještě tady byly dva až tři pokusy podle receptů z nějaké biokuchařky se stejným výsledkem. Brousek. Pečení domácího chleba usnulo, já omezila četbu časopisů a byla docela šťastná.
Až před třemi týdny se situace změnila. Pozvala mě kamarádka na takový domácí workshop (dneska je všechno buď workshop nebo projekt) pečení chleba. Všechno mi hezky ukázala a na cestu mi dala těsto ve formě, kde mělo, předtím než půjde do trouby, ještě dvě hodiny kynout. Jenže se mnou muselo ještě do Brna. V pátek odpoledne. Masakr. A navíc to vedro. Těsto se zatím tvářilo neutrálně. Po dvou hodinách na mě padla nervozita a na těsto zřejmě taky. Asi něco jako přenos. Forma mu začala být těsná. Spáchala jsem ve jménu budoucího chleba několik dopravních přestupků (nedovolená rychlost, nepozornost zaviněná snahou začarovat proces kynutí atp.). Navíc mi přišla sms od kamarádky, chleba musí do trouby, nebo zpátky do lednice, jinak bude zle. V autě nebylo ani jedno, ani druhé. Domlouvala jsem neposlušné hmotě, ať ještě chvilku vydrží. Poslechla. Doma čekala rozpálená trouba. Po hodině nastal zázrak, na svět přišlo něco, co nejenže vypadalo, ale navíc i chutnalo jako chleba.
Stinnou stránkou je, že domácí produkt všem zachutnal. A tak peču chleba téměř každý třetí den. Dotazy máš chleba, budeš péct chleba, co bude s chlebem, mě dovádějí k šílenství. Kvásek prospívá. Kvásek žije a kvas vypadá vždy životaschopně. A doma to tak nějak zvláště a hezky voní. A další následky? Nepořádek v kuchyni. Věčně upatlaná linka. Spotřeba houbiček na nádobí stoupla tak o 110 procent. Time management podřízený těstu. Vstávání kvůli kvásku. Ponocování kvůli kvásku. Závislost na čerstvém pečivu. A celoplošná nechuť k pekařským výrobkům, které nabízí trh.
Za chvilku bude půlnoc. V čekání na chleba pomalu usínám. Trouba zpívá monotónní ukolébavku. Ještě vyklepnu z formy zbytky zaschlého těsta. Setřu linku. Jsem pomalu hotová, stejně jako ten chleba. Těším se na ráno, ale zeď fakt stavět nebudu…