Téměř si nepamatuji, jak dlouho se vedle něho probouzím. Snad odjakživa. Všechno je v pohybu, jen on jakoby nestárnul. Šedá barva si zachovává odstín, oči se dívají na svět stejně zvědavě. Má skoro pořád dobrou náladu, je vstřícný a nenáročný. Můj spolehlivý přítel na cestách, moje opora a jistota v nepřehledných situacích, můj Bedřich. Cestování s Bedřichem dostává zcela jiný rozměr. Do ničeho nemluví a vděčně si prohlíží všechna místa, která společně navštívíme. Pobytové zájezdy však dává nejlépe, přece jen má své roky a nechce každý den spávat v jiné posteli…
Nejraději jezdí k moři. Pláž ani fakultativní výlety nemusí, zvláště pak nenávidí fišpikniky. Pouze jednou jsem ho přemluvila k návštěvě soutěsky Samaria a byl z toho nesoulad, protože jsem si zvrtla kotník a dolů jsme museli potupně jet na mule. Jinak čekává do mého návratu spořádaně v posteli, až budu vyprávět, jaké to venku bylo. Při dlouhých přesunech opouští zavazadlo, aby se trochu porozhlédl. Když jsem ho jednou vytáhla na trajektu, co nás převážel z ostrova Thassos na pevninu, začala moje matka předstírat, že k sobě nepatříme. Dodnes nechápu proč. Bedřich jezdil po zábradlí nahoru a dolů a pořád dokola se na něco vyptával, což považuji za zcela obvyklé chování u někoho, kdo musí být takovou dobu schovaný v kufru.
Na rozdíl ode mě létá rád. Jeho chování v letadle nelze nic vytknout, někdy se chce dívat z okénka, jindy se dožaduje předčítání palubního časopisu, především části věnované nafukování záchranné vesty. Taky si není jistý, kdo z nás dvou si jako první přiloží dýchací masku. Nepodařilo se mi ho prozatím přesvědčit, že on nic takového nepotřebuje. Turbulence neřeší a lichocení letušek přijímá s nadhledem.
Určitě existují klasifikace hotelů, dle které obdrží příslušný počet hvězdiček. Mně stačí Bedřich, lakmusový papírek a ukazatel kvality ubytovacích služeb. Všechno záleží na chování pokojské. Nejvíce bodů obdrží hotely, kde po úklidu pokoje leží hezky na posteli. Někdy je přesunut na noční stolek a jednou nebyl k nalezení vůbec. Byl zastlán do postele tak, že se mohl i udusit! Napjatá atmosféra panovala téměř celý týden a nevěděla jsem, co s tím. Ale pobyt v následujícím pensionu vše napravil. Bedřicha jsem navečer našla, jak spokojeně čeká opřený o polštář, s peřinou až až po bradu. Odtud se nám vůbec nechtělo odjíždět…
Bedřich má velké množství sourozenců různých velikostí po celém světě. Ale ten největší bydlí kousek od něho. Je to PNV (plyšák nadměrných velikostí). Slíbila jsem ho dceři, pokud dostuduje a sliby se mají plnit. Na cestu do chrámu marnosti jen tak nezapomenu. V obchodě mu museli trošku vyprášit kožich, protože čekal na svého kupce již delší dobu. Po cestě na parkoviště jsme na elevátorech budili zaslouženou pozornost. Od té doby bydlí u nás a je dominantou dětského pokoje. Na žádné výlety však nejezdí, protože by potřeboval přistýlku.
Zřídkakdy se mi přihodí, že na Bedřicha při balení zavazadla zapomenu. Celý výlet pak nestojí za moc, pronásleduje mě neklid a výčitky svědomí. Dlouhé týdny poté se musím omlouvat a usmiřovat si hromádku naštvaného šedého plyše…
Při další cestě opakuji nahlas pořadí věcí, co nesmím zapomenout: Bedřicha, doklady, kreditní karty, mobil…. a stejný postup provádím i při odjezdu. Aby neměl pocit, že je opomíjený a nedůležitý. Aby věděl, že je na prvním místě. Vztahy jsou totiž křehké, a to i ty plyšové…