říká v jednom z rozhovorů Thom Artway, písničkář z Valašska, kterému vyšla v listopadu loňského roku první deska s názvem Hedgehog. Thom, v jehož tvorbě převažuje především folk, následovaný rockem, zpívá zásadně anglicky. Jeho projev může připomínat Boba Dylana, Glena Hansarda a mnohé další. Ale ve způsobu, jak s těmito vzory zachází, je cítit pokora a schopnost přetvářet je tak, aby na konci vznikl neopakovatelný originál.
Své debutové album Hedgehog pokřtil v Jazz docku v Praze. A nemohl si vybrat lepší místo. Za prosklenou stěnou poslouchala Vltava, která odrážela světla jazzového baru a promítala je na hladinu rozčeřenou projíždějícím parníkem… Za kmotra mu přišel Tomáš Klus, a tak se Ježek bez klece mohl bez starostí vypravit do světa a nabídnout mu poetiku ukrytou za bodlinami tvrdšími než je titan.
Když se Thom objeví na pódiu a začne hrát, něco se stane. Všechno náhle ztichne, jakoby hudba vcházející do sdíleného prostoru měla mít co nejvíc místa. V albu samotném převažují písničky pomalejší, smutnější a příběhy, které se za nimi odehrávají, jsou opravdové a žité. Hloubka a zralost projevu dojímá a zve citlivého posluchače dál, za hranice obvyklého vnímání světa. A nezáleží na tom, zda jsou to písničky vlastní nebo převzaté. Thom je sám pro sebe prožívá s nejvyšším možným zaujetím, ale přitom otevírá dveře do světa tvořivosti i pro ty, kteří umějí naslouchat. A tak ani nezáleží na tom, zda se kdy umístí v nějaké slavičí anketě, protože to nejdůležitější ho už potkalo. Schopnost dělat muziku, která se mu líbí, schopnost odevzdat se tomu, co ho přesahuje a schopnost se o toto navíc ještě podělit… Co víc si přát!