Mám strach. Už nějakou dobu sedím zavřená v neprůhledné bedně a nevím, co se mnou bude. Prý vstoupím do dějin kvantové fyziky, říkal pan Schrödinger, když mě do ní strkal. Trochu jsem ho i poškrábala. Prý je to bezpečné, povídal, prý budu jen součástí neškodného myšlenkového experimentu, který má příkladně doložit, jak funguje princip superpozice a potvrdit, že teorie kvantové mechaniky je v oblasti přechodu mezi subatomickým a makroskopickým světem nekompletní. Prý se tudíž stanu nesmrtelná, i kdybych náhodou pokus nepřežila. A také říkal, že se proslavím jako Schrödingerova Kočka.
Nejsem jeho Kočka, jsem Kočka z ulice, fyzika mě nezajímá a v nastalém šeru je mi úzko. Hodinu přece vydržíš, Micko, říkal. Má v tom nějaký chaos, napřed jsem Schrödignerova Kočka, potom Micka a stejně se jmenuju dočista jinak. Jméno ho ale nezajímá, je úplně posedlý svými úvahami. Asi má kvantové částice raději, než zvířata.
Je tady se mnou i jakýsi přístroj, Erwin (dokonce jsme si začali i tykat) říkal cosi o radioaktivním nuklidu a také o tom, že je 50 % pravděpodobnost, že se nuklid rozloží a následně přístroj uvolní plyn, který mě otráví. Vzápětí mě ale uklidňoval, že je to padesát na padesát a tudíž jsem z padesáti procent živá a z padesáti procent mrtvá. A že si pobudu nějaký čas v superpozici. On potom přijde, jukne dovnitř a tím soustava (rozpadlý nuklid + mrtvá kočka a zároveň i nerozpadlý nuklid + živá kočka) přestane být superpozicí stavů a stane se pouze stavem jedním.
Bohužel všechny tyto podivnosti mi začal povídat, když jsem již byla uvnitř. Zneužil kočičí zálibu v pobytu v krabicích a bednách nejrůznějších rozměrů. Milujeme nasoukat se někam, kde to vypadá na první pohled mnohem menší, než kočičí tělo, a celé se tam tak dovedně stočit, že nás není vidět, jsme úplně dočista schované a to je fajn. Marně jsem se mu kočičím jazykem snažila vysvětlit, že fakt nemám zájem být slavná tím, že se udusím v nějaké škatuli s radioaktivním nuklidem. Ani nevím co nuklid je. No, já ani nevím, co znamená, být radioaktivní. Jediné, čemu rozumím je, co znamená se udusit…
Zemřít na oltáři vědy, něco takového říkal, ale sám si tam nevlezl. Měla jsem ho myslím i kousnout. Začínám být hodně neklidná, víko se zaklaplo, sedím ve tmě, ani nemňoukám. Nenávidím kvantovou fyziku, nenávidím experimenty, všechny kvantové vědce a Schrödingera obzvláště. Až skončí ten podivný stav superpozice a já třeba přežiju, nebudu věřit lidem.
Ještě než odešel, vyprávěl něco takového, že se stav superpozice zruší, teprve až se podívá dovnitř, ale jen pro něho, pro vědce mimo místnost jsem pořád mrtvá i živá. A až bude informovat vědce mimo místnost, tak ta superpozice bude platit pořád dál a dál pro ty další, co jsou mimo ústav a tak dále, až do nekonečna.
Jsem sama. Spadla klec. Najednou mě ale napadla docela vysvobozující myšlenka. Když jsem součástí myšlenkového experimentu, tak vlastně neexistuju a tudíž mě ani nemůže žádný nuklid udusit. Jenže neexistovat taky není žádná výhra. A tak si sedím či nesedím v bedně a jsem mrtvá a živá zároveň a utěšující je snad poznámka Terryho Prachetta napsaná o mnoho let později, že jsem stejně hned utekla, protože Kočka strčená do bedny proti své vůli, v bedně rozhodně nezůstane… Tak tedy děkuji, Terry.
Zdroje: http://21stoleti.cz/2016/10/06/zije-ci-nezije-schrodingerova-kocka/