Berlínský zápisník je deník s chybějícími stránkami, německý snář, pozvánka do nitra města a zároveň cesta do středu země té, která píše. Odkrývání hlubin neprobíhá postupně, ale přímo. Nemusí se klepat, je otevřeno a syrovo. Rozhodující je stav mysli, etalon, který poměřuje věci kolem sebe mění si je ku obrazu svému.
Začátek studí a zebe. Bude to únorovým počasím, nebo optikou nesouvislého vyprávění nastavenou na pozorování odvrácené strany měsíce ženského bytí. Slova se řetězí za sebou, kreslí na plátno představivosti roztodivné obrazce. Převažují lehce načrtnuté černobílé kresby, musí jich být plný skicák. Jména postav ukrytá v jediném písmenu, v blízkosti obsažená vzdálenost. „V sobotu slavila přítelkyně N. narozeniny,“ píše autorka. „Pak nás K. pozval k sobě domů na čaj,“ zaznamenává. „Pouštím pětileté F. dětský kanál a volám z pokoje roztržitě, jaké že to je, ten program,“ prozrazuje Kaprálová.
Avšak přichází jaro a ze zimního chladu přesto něco přetrvává. Autorka se nešetří. Ztráty a nálezy nejsou v rovnováze. Mizí zlaté náušnice ze zamčené skříňky, mizí nové kolo. Nic není definitivně naše. Ani ty děti. Jejich zvídavost a správnost dospělé odpovědi, nebo nedospělého mlčení je odhání pryč, do světa za zrcadlem. „Proč je mami kytara?” „To je tak složité vysvětlit,” říkám jí s pohledem na zhulence. „A proč ty seš tak složitá?” ptá se zase malá F., zatímco čahoun hraje Just a perfect day. A má recht, čahoun i malá F.
B. B. Berlín a Brno, Brno a Berlín. Schovávají se mezi ostatními písmeny, ale stejně jsou téměř všude. Vystrkují hlavy z každé stránky. Bojují o přízeň, jak nejlépe to umí. Berlín se chová jako tolerantní milenec, je snadné ho opouštět, protože při návratu vítá bez výčitek. Opouštěnému Brnu tato velkorysost chybí. Cítí se zrazené. A co cítí autorka? „Jsem v permanentní slavnosti lásky a nenávisti.” Svěřuje svému deníku a o pár stránek dál pokračuje na stejné téma, ale v trochu pozměněné tónině. „Berlín je nekonečný a Brno konečné. Život je spíš jako Brno.”
A pak jsou tady cesty vlakem, kam občas někdo přistoupí… Třeba Michal Viewegh pádlující po řece jménem Styx (nebo Sázava?), Michal Viewegh, snažící se žít život po životě. A také zde cestuje bez místenky i stará, dobrá známá Závist, které autorovo trápení připadá zajímavější, než „fádní realita lemovaná městy B. a B.”
A pak je tady ještě Vídeň, která možná není, Vídeň a Malina a Strauss a hlavně blízkost k městu, které začíná na stejné písmeno jako to druhé někde uprostřed Německa, ale…
A pak jsou zde otázky, co dětem ještě nepatří: „Zeptala jsem se F. v tomto okamžiku (vždyť je jí už pět), co má na životě úplně nejraději…”
Postřehy, nápady a nálady jezdí na kole, S-Bahnem, U-Bahnem, mnohdy chodí pěšky a popisují věci a obsahy, které jsou obyčejné i neobyčejné, něco jako nahost a oblečenost Chytrých horákyň. Literární odkazy je třeba googlovat, v hlavě vymýceno. Slobodova Krev se mísí s Kahudovým románem, co se taktéž prochází „… někde mezi Foglarem, zátokou Sviní, nejdivočejším Grassem, pornografií, Musilem, Panem Tau…“ Melancholické obrazy jsou střídány poněkud více melancholickými obrazy, a tak pořád dokola, stejně, a přesto trochu jinak. Dora ale píše dál. Sedí u kavárenského stolu, dlouhé nohy překřížené přes sebe. Neschopná psát pro děti, protože miluje příběhy se špatným koncem. Nebo naopak, příběhy se špatným koncem milují autorku. Pije de-pre-sso bez mléka a bez cukru, dívá se kolem sebe, občas skloní hlavu a zasní se. Píše zápisník, píše snář? Co to vlastně píše? Kdo ví…
KAPRÁLOVÁ, Dora. Berlínský zápisník. Brno: Druhé město, 2016. ISBN 978-80-7227-382-9.
napsáno pro: www.brno.city.cz