MICHIE, David. Dalajlamova kočka a síla meditace. Přeložila Petra VLČKOVÁ. Praha: Synergie, 2016. ISBN 978-80-7370-369-1.
Modrošedý stín se mihne mezi sloupy kláštera Namgjal, na okamžik se zastaví, a pak zmizí. Kdo bude pokračovat ve slíbeném vyprávění, když hlavní hrdinka za sebou zanechala jen zvířený prach a na opuštěném parapetu dalajlámovy pracovny chomáček vylínané srsti?
Naštěstí je se soumrakem zase nazpátek. Co by jinak dělala? V Himalájské kavárně zavřeli a toulat se jednoho také pořád nebaví. A tak se uvelebí na oblíbeném místě a vyprávění o hledání smyslu může nerušeně, tedy alespoň pro tuto chvíli, pokračovat…
Pro pořádek je třeba si zopakovat: žila, byla jednou jedna Kočka. A protože bydlela řízením osudu s jeho svatostí Dalajlámou, nemohla zůstat jen tak ledajakou kočkou, ale musela se vzdělávat a růst.
Tentokráte se snaží zvládnout umění meditace, buddhistické disciplíny, jež se praktikuje na Východě celá tisíciletí. Jeska (Jeho Svatost Kočka) sice vypadá na první pohled, že relaxace a meditace je jí vlastní, jenže zdání klame. S neúspěchy se však netají a již ve třetí kapitole otevřeně přiznává, že to není snadné, byť máte sebelepšího učitele. „I když dalajlama říkal, že duševní neklid je docela normální, stejně pro mě bylo těžké neobviňovat se za to, že se nedokážu soustředit na jednu věc ani dvacet sekund. Jakmile jsem se o to začala pokoušet, moje mysl byla jako pytel plný blech.“
Nicméně vedle obvyklých slabostí, jako je neutuchající chuť na kuřecí jatýrka a jiné speciality dalajlámovy kuchařky, ji autor vybavil navíc i důležitou kvalitou, a tou je výdrž a schopnost se jen tak nevzdávat. A protože se nemůže ptát lidskou řečí, má vyvinutější schopnost čekat a naslouchat, až za ní ta správná slova přijdou sama. A proto si pečlivě ukládá do své mysli, co jí geše Wangpo na společné procházce svěří o tajemství sebepřijímání: „Je úžasné, co všechno je možné, když začneme přijímat sami sebe. A když o sobě přestaneme přemýšlet tak negativním způsobem, mohou nás lépe přijímat i ostatní.“ S jogínem Tarčinem si zase užívá vzájemné blízkosti pouhým sdílením přítomného okamžiku.
Avšak jak jde čas, tak se ve struktuře vyprávění něco změní. Původně jemně utkaná nit moudrých a jemných postřehů postupně zesílí a zhrubne, aby se z ní na závěr stalo námořnické lano, které postupně stahuje smyčku kolem krku křehkého vyprávění. Přibývají odstavce, jejichž cílem je prvoplánová edukace čtenáře, jako třeba poučování dalajlámova překladatele na téma meditace v samém závěru knihy: „Meditace má výrazný vliv na všechny biologické markery stresu. Snižuje vysoký krevní tlak, zpomaluje kornatění tepen, posiluje imunitní systém, zvyšuje produkci endorfinů a také melatoninu, což je účinný antioxidant, který ničí volné radikály“. Takový jazyk bezesporu musí překračovat hranice kočičího uvažování a rozbíjí kontext příběhu.
Ještěže že je tady dalajláma a jeho jemná a nenásilná slova, která na závěr utěšují a naplňují nadějí: „Jestliže člověk mluví nebo jedná s jasnou a čistou myslí, provází ho štěstí, právě tak jistě, jako nás na slunci provází stín.“ Bez nich by se příběh vyprávěný zpoza závoje přikrývajícího tajemství změnil v prvoplánový návod, jak meditovat.
Otevřeným oknem zavane dovnitř vůně Šanty kočičí a malá Rinpoče se za ní rozeběhne. Přece jen v hloubi svého kočičího srdce ví, kudy vede cesta k pravé podstatě. V písku po ní zůstanou obtisknuté stopy jejích tlapek, asi jako pozvánka na cestu… Mňau.