Dívala se na mě každé ráno zkoumavým pohledem. Někdy vypadala upraveně, jindy, jako by se jí ve spánku posunul pomyslný polštář vycpaný slámou a vytvořil na čele rozvrkočenou čupřinu. Klisna se zdraví vždy jako první, protože ona byla Dáma, paní Čest, naše nejstarší Klisna a Bělka v jedné osobě, pokud tedy kůň, nebo klisna může být osobou a já myslím, že může.
Dorazila k nám ve věku, kdy mnozí z jejích vrstevníků uštipovali smaragdově zelenou trávu na věčných pastvinách. Každou zimu mě jímal strach, že bude tou poslední, dceru pronásledovaly pro změnu letní chmurné předpovědi. Čest se navzdory našim strachům dál přes den proháněla po louce a noci trávila jako Vyvolená v boxu, aby měla klid a aby vydržela co nejdéle. Když přestala žrát seno, začala dostávat ďábelskou směs pro geriatrické koně, složenou z namočených řepných řízků, granulovaného sena, sladového květu a vojtěšky.
Ze začátku nosila v zimě jako jediná termodeku, běhala s ní sem a tam, rozepnuté popruhy vlály ve větru, a jak jsem je v tom rychlém chodu zapínala, téměř mi ukopla hlavu. Mazlivá příliš nebyla, tvářila se hrdě, nezúčastněně a sebejistě. Zanechala za sebou stopu v podobě pěti potomků, Čerta, Četníka, Čertovky, Činky a Čipery, rychlost a touha jít vpřed však nebyly ukryty v genetice, ale v jejím dostihovém srdci.
Jako jezdecká klisna patřila mezi nejveselejší kousky našeho stáda. Přes pokročilý věk velmi ráda vyhazovala, a tak chodila pod sedlo maximálně na jednu vyjížďku ročně. Vyhrála na celé čáře a následně trávila dny šťastně a v klidu.
Letošní zima byla náročnější. Přestala téměř žrát, dostávala granule, müsli, jako princezna měla na výběr z několika chodů. Ale radost ze života tady pořád ještě byla. Když měla jisto pod nohama, cválala se stádem, ocas zdvižený nahoře, aby bylo poznat, že ona běhat pořád umí… Poté, co začala kulhat, dostávala kůru Aptus Apto-flex a konečně jí zase začalo chutnat. Vypadalo to, že se zázrakem probrala k životu.
A pak jsme ji jednoho lednového dne našly našli ležet téměř bez života v přístřešku. Nechtěla vstávat, oči upřené kamsi do dálky, nespolupracovala, vzdala to. Už byla na úplně jiné cestě, na takové, kde není ani tvrdo, ani měkko, na cestě která neklouže a nikdy nezamrzá a vede do údolí, ve kterém vládne mír. Zůstalo po ní velké prázdno. I stádo náhle prořídlo. Čeká nás divné jaro…
Občas Tě ale vídávám, Česťulko, stejně jako ostatní zvířata, co s námi nejsou, a přesto pořád jsou. S hlavou skloněnou hledáš trávu mezi špendlíky, schováváš se mezi stromy, protahuješ se křovím a zůstávají za Tebou jako sněhové vločky jemné chuchvalce srsti. Kdepak se asi toulá Tvoje bílošedá duše? Na věčně zelených loukách, co se táhnou daleko za obzor, kde nic nebolí? Nebo znovu zlehka běží na dráze Velké Pardubické žádná překážka ji nezastaví? Doufám, že tomu tak je. A děkujeme, že jsi s námi tady byla, milovaná…
Smutek rozprostřel své závoje z mlhy a kapky deště smáčejí jako věčné slzy ztrát zbytky sněhu.
Až do konce jsi byla důstojná a krásná. Buď Česti Čest!
Dostihová kariéra: www.dostihyjc.cz/kun.php?ID=22543
21.2.2018 v 18:22
Jako vždycky je to moc krásné napsané a já mám slzy v očích.
21.2.2018 v 18:23
Mám slzy v očích.
Moc krásně napsáno.