Našla jsem ve schránce dopis s modrým pruhem a udělalo se mi špatně od žaludku. Opět mě navštívil ten starý známý pocit kafkovské viny. Něco jsem zajisté provedla, sice nevím co, ale ví to určitě oni a následně mě zavřou. Nadlouho…
Bylo to předvolání k soudu ve věci pozůstalostního řízení po mé prababičce Apolence, jež nám zanechala nějaké pozemky, které byly nyní po více než šedesáti letech objeveny. Jeden v katastrálním území Slatina a ten druhý v Židenicích. Jsem jako na vlnách. Racionální část mé osobnosti mi říká, že se bude jednat o nějaké nepatrné frcy s hodnotou vyčíslitelnou v řádech korun, ale druhá část začíná spřádat vzdušné zámky a našeptává mi, že se bude jednat o dědictví s velkým D, o dědictví, které mě přenese do úplně jiné finanční dimenze.
Volám bratrovi, kterého zpráva velmi rozveselí, nicméně mě nabádá, abych se podívala do výpisu z katastru. Pomalu rozbíhám prsty po klávesnici a s pokorou smíchanou s trochou čarování otevírám příslušný portál. Výsledek mě úplně zbaví soudného způsobu uvažování. Jedná se téměř o 8000 metrů čtverečních půdy, která patří v současné době městu. Vlastně mu nepatří, protože patří nám, pěti dědicům po naší, dle rodinných příběhů trochu skrblivé, babičce. Znovu volám bratrovi, který si začne pohrávat s myšlenkou, že přestane chodit do práce. A já s myšlenkou podobnou, že si žádnou práci ve školství hledat nebudu a že si počkám na nějakou tvůrčí, mizerně placenou, ale povznášející práci v kultuře. A pojedeme spolu na dovolenou aspoň na tři dny! Nastává čas tetelení.
Bratr slibuje, že se mi ozve, až vyzví více prostřednictvím své dcery, mé neteře, která je právničkou. A přede mnou se najednou rozevře prostor pro snění, co s těmi zatím imaginárními penězi udělám. První myšlenka patří návštěvě neskutečně drahého stomatologa. Ne pro mě, ale pro mé dvě kočky, kterým je už osm a potřebovaly by prevenci, včetně celkového vyšetření. Potom bych poslala nějaké peníze do útulku pro pejsky. A řekla bych zahradnici, že může na jaře dodělat dle svého návrhu zbytek zahrádky. A koupila bych si auto s velkým kufrem, kam bych mohla dát klec pro pejsky a mohla bych s nimi jezdit na výlety. A začala bych posilovat a najala bych si trenéra (na to posilování ovšem). A jela bych s vnučkou na děsně drahou dovolenou (asi na Vysočinu, protože se vnučka bojí létat). Další nápady určitě přijdou časem, říkám si.
Pořád jsem na vlně tetelení. Surfuju si na ní bezstarostně, ničeho se nebojím, jsem v zenu. V této náladě se vypravím do města a chovám se tam nezřízeně. Jdu si do Notina zakoupit parfém Chloé, který už více než rok postrádám. Jeho pořízení jsem si zakazovala, protože mi to připadalo jako neúměrný luxus. Do nákupního košíku bezstarostně vhazuji denní a noční krém, ale to už jsem v drogerii DM. Také navštívím domácí potřeby U Vichra a zakoupím tam tři mělké a dva dezertní talíře Tescoma drahé jako čert, abych konečně doplnila svůj jídelní servis. Konečně se nemusím bát větší návštěvy. Nakupovací orgie zakončím v knihkupectví U zvonečku, odkud si v taštičce Notino šťastně odnáším knihu francouzské spisovatelky Annie Ernauxové, Paměť dívky. Ve vlaku na cestě domů začnu nenasytně číst a zvládnu téměř třetinu.
Večer zavolám bratrovi. Všechno je jinak. Při vyhledávání v katastru jsem se spletla a do chlívečku číslo parcely jsem zadala číslo LV (list vlastnictví pro neznalé :)). Takže původní plán A odpovídá realitě, dědictví obnáší dva frcky půdy nepatrné hodnoty. A je po tetelení. Pomalu se snáším zase na zem a pracuju s myšlenkou, že tedy nejsem bohatá… Pak se ale zamyslím nad svými plány a zjišťuju, že mnohé z nich můžu uskutečnit i bez toho mými představami vytvořeného balíku peněz. Kočičího zubaře zvládnu, auto ještě jezdí a můžu do něj nechat vyrobit klec pro pejsky na míru, posilovat můžu v Tišnově a několik hodin s trenérem dám taky, problém bude spíše v mé důslednosti, abych tam tedy pravidelně chodila a v tom mi žádné peníze nepomůžou. Zahrada počká a s vnučkou můžeme jet na pár dní i s pejsky stanovat. Takže nakonec bohatá su. A navíc mám parfém a talíře a knihu. A také celý jeden den teteleníčka společně s poznáním, jak moc nás ovlivňuje v dobrém i ve zlém nastavení naší mysli. Nakonec si připadám jako ta vosa z Pohádek z mechu a kapradí, jako ta vosa, co si letos užila rojeníčka!