Nehoda není náhoda. Tahle věta by možná vyhrála soutěž na téma, vyber největší klišé! Jenže já si myslím, že nehoda z velké části náhodou je, je to špatně namíchaný koktejl shody nepříznivých okolností. Koktejl, který sestává z toho, že jsme třeba v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Nasedneme do špatného letadla nebo přecházíme silnici v okamžiku, kdy nepozorný řidič projede na červenou. Teprve v druhém plánu hraje roli naše nedokonalost, nešikovnost, neschopnost a nepředvídavost. Tyto negativní obsahy se pak mohou stát tím posledním kamínkem, který vypadne z křehké skládačky našeho bytí a mozaika se začne rozpadat…
Dneska jsem se o této teorii opět (nevyžádaně) přesvědčila. Den začal dočista všedně, jako každý jiný. Jen paleta s mulčovací kůrou, kterou mi řidič DHL postavil hned ráno do vjezdu, byla něco jako chyba v Matrixu. Odesílatel těch dvacet pytlů zabalil tak důkladně, že jsem si musela vzít nůž, abych se k nim vůbec dostala… Jenže pro mě to byl pouhý nůž na řezání s vysunovací čepelí, vůbec jsem netušila, že se tomu říká odlamovací nůž. Jinak bych ho tedy používala se zvýšenou opatrností, anebo možná vůbec. Ale, po bitvě každý generál, že ano. Vypadá to, že dnes královnou jsem já. Královnou klišé, samozřejmě.
O co sveřepěji bojovala fólie o svou úplnost, o to zuřivěji jsem se do ní dobývala. Jenže odlamovací nůž se při mém pokusu dostal do torze a jak z jeho názvu vyplývá, část čepele se odlomila. Hloupé bylo, že ten náhle oddělený kus při svém nenadálém letu za svobodou zavítal do mého oka. Tupý náraz, bolest a panika. Zbaběle běžím k sousedovi, aby se podíval, co se mi s tím okem stalo, zda nějaké oko ještě vůbec mám. Ubezpečí mě, že ano. Vypadá to prý, že mě čepel trefila kousek od vnitřního koutku. Po rozhovoru s dispečerem na čísle 155 jedu sama do Tišnova na ambulanci. V případě že to bude nějaké komplikovanější zranění, tak mě odtud pošlou ke Svaté Anně. Před odjezdem zavřu psy. Najednou vůbec nevadí, že má šeltie tlapky od bláta. Po příjezdu domů bude smetanově bílá dlažba připomínat kůži leoparda.
S parkovacím lístkem se neobtěžuju a rychle se po schodech přemístím do druhého patra, kde sídlí ambulance očního oddělení. Za chvilku přiběhne paní doktorka, je asi dvacet minut před začátkem ordinační doby. Snažím se jí krátce vylíčit příběh mé nehody, ona mě přeruší a řekne, že kvůli vážnému zranění oka mám jet ke Svaté Anně. Ptám se jí rozechvělým hlasem, zda by mě tedy nemohla vyšetřit, jak vážné to zranění je. Nemohla. Nemá puštěný počítač, nemá sestru a musí si jít ještě něco vyřídit. A že si nemám myslet, že je to jako v obchodě, kde přijdu a hned mě obslouží. Tykráso. Nemyslím si zcela nic, jen tam tak bezduše sedím a hledím…
Najednou vystrčí hlavu z ordinace a říká, že si mám těch dvacet minut počkat, že se na mě teda podívá. Pak si vezme kabelu a jde asi něco nakupovat, asi do obchodu, kam přijde a hned ji někdo obslouží. Volám tedy zeťovi, že možná dojedu za chvilku vlakem do Brna. Nabízí mi pomoc, kterou ale naštěstí nebudu potřebovat. Přemýšlím nad tím, že Kyklop by na tom byl hůř. Jsem přece člověk, oči jsou párové orgány a přinejhorším mi zbude ještě jedno, že ano. Jen nevím, proč tahle forma útěchy z jakýchsi nepochopitelných důvodů nefunguje. Navíc začínám mít vnitřní třas. Zlobím se na sebe, na fólii, nad DHL i na BAUHAUS. Nakonec mě zachrání DUOLINGO. Projedu dvě lekce, nasbírám kredity a v mezičase je moje doktora nazpět. A já konečně můžu dovnitř, do zakázaného království, do kterého nemám registraci. Sestra mi zkouší zrak. Bez bifokálních brýlí nevidím téměř nic a začínám mít strach, že budu navíc bez řidičáku.
Mám štěstí, ta centimetr a půl dlouhá čepel, co se svévolně oddělila od svého mateřského nástroje, mě do oka sice trefila, ale naplocho, takže mám jen lehce poškozené vlásečnice, a proto vypadám jako angorský králík, nebo oběť domácího násilí. Ale vždyť já oběť domácího násilí přece su!!! Napadl mě vlastní nástroj, místo toho, aby mi pomáhal. V Americe bych ho určitě mohla zažalovat i. Tady bych si mohla jít stěžovat na lampárnu na pátý nástupiště. Musím se ale vzchopit a odjet na další z mých pracovních pohovorů, i když mi lékařka řekla, že bych měla strávit den v klidu. Místo oběda si za odměnu dám espreso lungo a tartaletku. Byla plněná čokoládou a slaným karamelem a zvýšila kvalitu mého tady a teď o mnoho procent.
Poté jedu domů vyvenčit psy a převlíct se. Umývání hlavy se nekoná, místo toho nastoupí účes zoufalství, pevný drdol z mastných vlasů, které předstírají, že jsou ošetřeny gelovým tužidlem. Když vstoupím do koupelny, tak zjistím, že šeltii bych venčit ani nemusela, protože ona už vlastně vyvenčená je. A ne, nevyčurala se… Nezlobím se na ni, strach ze ztráty vidění mě nějak načal. Empaticky feně domluvím, že koupelna není záchod. Čumí na mě, ale v očích jako bych viděla něco jako záblesky výčitek svědomí. Vezmu interiérového i exteriérového psa a jdeme na louky. Poté odjíždím. Při návratu si říkám, že nic horšího než exkrement v koupelně na mě čekat nemůže. Ale koupelna je čistá. Dlažba ovšem poťapaná. Opět venčím a v duchu se mi přehrává dnešní drama. A najednou mě navštíví představa. Vidím Anděly tančící na špičce jehly, Anděly hlídající naše kroky, když kolem neúnavně víří v pevném objetí, sem a tam, Náhoda společně s Nehodou…
