O depresi u mě nemůže být ani řeč. Já depresi nemám, spíše má ona mě. Představuji si ji jako stárnoucí ženu, co zapomněla jít k holiči. Tvář bez makeupu, prošedivělé vlasy stažené do gumičky a na nohou ošlapané boty. Deprese je dnes na koni. Nastává čas její vlády. Přemýšlím, jak se bránit, a vymyslím, aby bylo skóre vyrovnané, že bych mohla být na koni i já. Odchytnu herku ve výběhu, zběžně vyčistím pod sedlem, protože připomíná blátivou kouli a jdu na léčbu pohybem. Jenže pohybovat se bude hlavně koptytník, a tak nevím, zda to platí…

Nasedlám, a když nasazuji uzdečku, zjistím, že kůň zavírá oko. Katastrofa! Měsíční slepota, co jsme s ní bojovali téměř celý leden, je nečekaně v celé své kráse zpět, tedy spíše v celé své ošklivosti. Konzultuji s dcerou, diagnóza potvrzena. Nasadím masku a jedeme přece jen na chvilku ven, když už jsme nacajkovaní. Ovšemže se starou dámou v patách. Má schopnost pohybovat se vpřed rychlostí myšlenky. Byla by dobrá na dráze, myslím. Kdyby tedy byla kůň, nebo v jejím případě spíše klisna.

Po cestě nabírám na louce šeltii. Velký úspěch, že opustila smečku a následuje velitele. Krokujeme po zasněžené cestě a chvílemi dokonce klušeme. Nazpátek jedeme jinudy vstříc dalšímu protivenství. V jedné zatáčce zahlédnu nějaké lidské a psí bytosti. Křičím hlasitě, že mám háravou fenu, aby si psy odvolali. Bade ke mě, slyším asi stokrát s nulovým efektem. Bad běhá sem a tam, pořád neví, zda poslechnout či ne. Jak asi budou vypadat štěňata šeltie a retrívra? Přehodnotím situaci, otáčím koně a prcháme kamsi do hustého lesa s nadějí, že narazíme na jinou cestu. Šeltie kupodivu běží s námi. Motáme se v kruzích a nakonec stopujeme sami sebe nazpátek. Zrádná větev mi málem vypíchne oko. Depresivní a přitom jednooká, to by bylo příliš, pomyslím si. Bad naštěstí zmizel. Doklušeme na louku. Konečně klid. Jsme sami, pronásledovatelka kupodivu nestíhá, nebo dnes nemá na rychlejší pohyb chuť. Ztratila tempo při prvním naklusání. Dobrá zpráva, ale přece nemůžu trávit celé dny touláním po lesích…  nebo můžu?

Nejlepší na depresi je pohyb! - V jiném rytmu

Nejlepší na depresi je pohyb!

Wilda se chová divně. Aha, naproti nám krokuje dostihový kůň v tréninku. Šněruje sem a tam, nejsem schopna odhadnout, kterým směrem bude pokračovat. Projdeme kolem sebe v pohodě. Skvělé. Jedu asi na kilometrové otěži. Klid. Ze stromů pomalu padá sníh, všude panuje ticho. Najednou cválám. Koutkem oka vidím dostiháka jak kentruje kousek od nás. Cválám čím dál tím rychleji. Dlouho mi trvá, než posbírám otěže. Blbeček vyvrací hlavu, jakoby zapomněl, že ještě před chvílí zakopával o vlastní nohy a tvářil se, že umírá. Nadávám. Nadávám hlasitě a úplně bez fantazie. Opakuji neustále jedno slovo, beru koně na otěž, zkroutím mu hlavu, dostanu ho na kruh. Zastavujeme.

O kousek dál nad rybníkem už čeká. Poseděla na lavičce, aby nabrala síly. Opakuje mi, co jsem udělala špatně, co jsem měla udělat a taky, že jsem marná a nemožná. Nemám na ni náladu, tak ji nechám mluvit. Neodporuji a dělám svoje. Přestane ji to bavit. Nudí se. Pomůže mi odsedlat koně, a pak bez rozloučení zmizí. Vím, že jen na chvilku. Je z toho pohybu trochu unavená… Ostatně já taky a bude hůř. Noc strávím rozkapáváním koňského oka v hodinových intervalech. Tak nevím, která z nás dvou to má těžší…

http://www.vedilab.cz/mesicni-slepota-koni/

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...