O plynoucích dnech a o nesmiřitelnosti šelem. Víte jak dlouho může žít indický běžec? O kráse a křehkosti kachního krku. A je vůbec důležité, jak začneme nový rok?
Dnešním dnem se dal do pohybu nový rok, rok dvoutisící dvacátý šestý. Trochu jsem zvědavá, přiznávám, jakou rychlostí se budou obracet listy v jeho kalendáři a co nám přinese. Anebo co my přineseme jemu?
Ráno začalo v pomalém tempu. S výčitkami svědomí jsem vyrazila ke kurníku, kde přestal fungovat automatický pojezd dvířek, a proto se musí otevírat a zavírat postaru, mechanicky. Vzpruzené slepice reklamují můj pozdní příchod, východ slunce bohužel nejsem schopna kopírovat. Naštěstí jsem jim dopředu nasypala jakousi směs, a tak mi nevěnují moc pozornosti, což oceňuji především u lehce agresivního kohouta. Označení dobrotivý brahmánský obr totiž nesedí až tak docela. Tedy sedí s výjimkou toho prvního shodného přívlastku. Na levé ruce mám krvavý důkaz kohoutí nevyrovnanosti a agrese.
Nesu ovečkám seno a přitom si vzpomenu na fenku NO, kterou jsem adoptovala již v jejím pokročilém věku. Pro svou zvláštní povahu (loví a zabíjí drůbež, kočky a možná i ovečky) musí být v kotci a chodí na procházky na vodítku, popř. stopovačce. Proto ji někdy pouštím do prostoru před dům, který je od ovčích a drůbežích výběhů oddělen ploty. Ovšemže znám její schopnost se podhrabat, ale za tu chvilku, než obstarám zvířata, aby to rozhodně nestihla. Epi má radost, navíc do rána nasněžilo, což asi považuje za obzvláště velký důvod k dobré náladě. Běhá si sem a tam a já se vracím ke svým úkolům.
Najednou se kolem mě mihne šedočerný stín a já uslyším zoufalé kejhání. Epi se protáhla nedovřenou brankou a neomylně začala lovit jednoho z indických běžců. Už měla v tlamě jeho štíhlý krk, když jsem ji chytla za ocas a táhla ji od opeřence pryč. Následně jsem ji chytla za plece a jakoby zázrakem se mi podařilo oběť a predátora oddělit. Odvlekla jsem ji do „její“ zóny a zavřela tu zpropadenou branku. Nepěkně jsem ji vynadala a zavřela do kotce. Kdybyste viděli ty její oči… byl v nich smutek a divokost a zklamání a strach. Celá se chvěla. Pocitem viny anebo ze zklamání nad zmarněnou vražednou misí?
Vrátila jsem se ke kachnám. Protože vypadají až na jednu černou téměř identicky, nebyla jsem ani schopná zkontrolovat rozsah způsobeného zranění. Nevím, jaké máte zkušenosti s vyšetřováním kachen, ale za mě je to zcela neuskutečnitelný proces. Po celý zbytek dne jsem je v nepravidelných intervalech kontrolovala, zda nejsou v šoku, nebo nevykazují nějaké jiné odchylky od normálu. Chtěla jsem jim přilepšit starou okurkou, kterou jsem jim rozpůlila a hodila do výběhu, jen jsem přitom jednu z nich omylem trefila do hlavy. Hned jsem si říkala, že to bude určitě ta potrefená. Také jsem si vzpomněla na článek o dlouhověkosti indických běžců, kteří se mohou někdy dožívat i dvaceti let. Tedy za předpokladu, že mají pečlivého majitele, který je chrání před nebezpečím.
Vypadá to na první pohled jako příběh s dobrým koncem. Ale… Já jsem zbytek dne strávila v posttraumatickém šoku. Neustále mi hlavou procházely katastrofické scénáře plné bezhlavých kachen, kaluží krve a obnažených psích tesáků. A také starý známý pocit nekompetentnosti a bezmocnosti. Na myšlenky o pomíjivosti kachního bytí plynule navázaly myšlenky o pomíjivosti bytí našeho, o čase, který zbývá a o tom, jak ho naplnit. A také zda věřit na starou pověru, že jak na nový rok, tak po celý rok? Jakože budu od zimy až do zimy chytat ovčáka za ocas? Nebo že sním každý den krabičku cukroví? Či snad budu celý rok nosit tři dny nemyté vlasy v culíku? Podívám se na dosud nezhojený šrám po kohoutím zobáku a řeknu si, že to teda fakt ne. Den přece neskončil a já můžu udělat ještě spoustu jiných zajímavých věcí! A stejně tak i dny další! Jen mi ten něžný a bezbranný kachní krk připomněl docela naléhavě křehkost našeho přebývání v tomto čase a strach z nenadálého konce.
SIibuji si, že nebudu zítra filozofovat nad dlouhověkostí kachen, nad pomíjivostí okamžiku a nad krvelačností šelem, které přebývají i v našich myslích. Soustředím se raději na to, aby byly zavřené ty dveře, které zavřené být mají a abych měla mysl vyladěnou a ostrou na to, co se děje kolem mě a ve mně. Aspoň někdy tedy…