A zase jsme o rok a kousek dál. Esmeralda má navíc 18 měsíců života. Není síly, která by ji omezila v konzumaci žrádla. Kdesi jsem četla, že ji mám oddělit a nasadit dietu. ALE… Sebrala bych jí hejno. Občas ji najdu, jak se tulí s jednou z černých slepiček a říkám si, že by izolací trpěla. Začala jsem jí strouhat mrkev a cuketu, ale asi tím její jídelníček nevylepším. Jsou dny, kdy má otevřený zobák a špatně se jí dýchá. Taky ztloustla a nohy jí moc neslouží. Přemýšlela jsem jeden den o tom, že se domluvím s veterinářem, aby ji přijel uspat, že je to trápení.
Zdravím Vás po docela dlouhé odmlce. Což o to, já bych se ozvala i dříve, ale ta dvounohá se posledních pár měsíců chovala divně. Celé dny byla pryč a když přijela, tak s ní moc zábavy nebylo. Jen na žrádle nikdy nešetřila, naštěstí. Podívejte, já moc dobře vím, že bych měla míň žrát. Ale copak je to možné? Od malička mě nutili, abych se jen cpala a cpala. A podívejte, co ze mě vyrostlo? Já prostě bez jídla nevydržím. Ovšemže tuším, že to takhle nepůjde do nekonečna. Žádný strom neroste do nebe… Jeden den prostě nevstanu, nebo, jak říká Ona, klepne mě Pepka. Upřímně Vám povím, že moc netuším, jak Pepka vypadá a čím mě klepne. Snažím se být ostražitá, kdyby se tady objevila, abych jí unikla. Zatím jsem ji ale ani jedním očkem nezahlédla….
V mezičase se Vám děly věci. Za většinu z nich může Liška. Ztratila zbytky své plachosti a vybílila dceři kurník i kachník. Z deseti slepiček zůstalo pouhých pět a kohout, místo devíti indických běžců zůstal nakonec jen jeden jediný. Přeživším jsem nabídla azyl. Z mé zahrady se stala drůbežárna. Mohla bych psát pokračování románu Vejce a já. Naštěstí jsou běžci nekonfliktní tvorové. Moje stávající slepice přes den předstíraly, že jsou kníže Ignor, po setmění ale kachnu vyháněly z kurníčku, takže opět chaozzz. Po čase přibyla tři káčata, která se vylíhla z vajec, co zůstaly po zavražděných sestrách adoptované kachny. A taky jedno kuře, sice se jmenuje pan Bílek, ale bude to zajisté slepička, ubezpečovala mě dcera.
Ty kráso, jeden den se probudím a slyším divné zvuky. Kvá, kvá, kvá… Na našem území se něco pohybuje. V první chvíli se začnu obávat, že je to Pepka. Následně celou situaci přehodnotím. Pepka rozhodně nepřijde v přestrojení za kachnu. Jak vím, že je to kachna? No přece Ona jí tak říká. Po několika dnech ji ale přejmenuje. A neuhodli byste nikdo jak. Říká jí normálně Alžběto! A Kinská ještě k tomu. Zvláštní jméno, že ano. Prý se tak jmenovala manželka Quida Dubského, jednoho z majitelů lysického zámku. A ta naše popleta začala na zámku dělat průvodce. A kachna jí pomáhá, aby si to jméno zapamatovala. Tož že je divná víme, ale že až tak? Hledím si své misky a nic neřeším. Jsem totiž na rozdíl od Vás všech v zenu a to doopravdy. Kdybyste náhodou zapomněli…
Každý den a každý večer řeším problém, zda je Esmeralda spokojená a zda jí život přináší více radostí, než trápení. Fakt nevím. Od té doby, co přemýšlím o uspání, jakoby to nějak vycítila a večer občas sama zaleze do kurníčku a ráno zase vyleze. Dneska opět dělala Zagorku, jakože neví, jakože asi zůstane uvnitř. Klouže jí povrch pod nohama, přestože jsem jí na podestýlku položila kusy kartonu. Asi dneska koupím nějaké měkké linoleum, aby se měla o co zapřít. Nicméně jsem před chvilkou zjistila, proč si dává po ránu na čas. Čeká, až jedna z jejích sester snese vejce, aby ho pak mohla sežrat!!! Jakmile jsem je sesbírala, byla najednou venku raz dva.
Měla bych se asi víc snažit. Ta naše mě pozoruje s větší pečlivostí, než je obvyklé. Bože, třeba je ona ta Pepka! Ne, ne, musím se uklidnit, strach má velké oči. Tohle Pepka taky nebude. Vím, že to se mnou myslí dobře a že když se budu trápit, tak mě nechá při cestě na druhý břeh určitě pomoct tak, aby to nebolelo. Svěřím se Vám s jednou hodně trapnou situací. Večer jsem nedošla domů. Ona mě hledala, volala a nic. Měla strach, že mě něco odneslo (jsem nejtěžší ze všech přítomných, tak by to asi musel být orel mořský, nebo pták Noh). A pak mě našla. Ležela jsem v přístřešku pro ovečky a vypadala jsem, že se chystám na pekáč. Převrátila jsem se omylem na záda a jak jsem nemotorná a hmotná, tak už to nazpátek nešlo. Z nedůstojné situace mě vysvobodila a odnesla tam, kam patřím, abych noc strávila mezi svýma. Od té doby máme výběh od oveček oddělený. Přesto se mi tohle stalo ještě jednou, ani nevím opravdu jak. Naštěstí mám selektivní paměť a nepamatuju se, jak dlouho to trvalo, než mě objevila a otočila do důstojné polohy. Já jsem vlastně šťastná slepice. Jen jsem obrazem Vaší snahy mít všechno co nejrychleji, nejlevněji a taky, aby toho bylo hodně.
Kuře si v obchodě už nekoupím. Ty chudinky, co fakt žijí pár týdnů jen proto, aby se z nich vyprodukovalo levné maso (tedy rozhodně ne zdravé maso), ty jíst nemůžu. Občas si koupím kuře, co žilo na farmě, poznalo trávu a sluníčko a svůj život začalo tam, kde skončilo, bez frustrující cesty na jatka. Možná časem nechám i toho, protože k tomu poslednímu biokuřeti farmář přibalil i nožičky. Byly krásné růžové a měly měkké polštářky. Najednou jsem všechno začala vnímat s větší intenzitou. Moje slepice sejdou věkem. Kohouta jsem ale málem zabila, protože mě několikrát nevybíravě napadl. Když vyhodím inzerát, že daruji Kohouta do dobrých rukou, stejně skončí na víně. A tak chodím po výběhu, kde je jednoznačně králem on, s kýblem vody, protože nenadálá sprcha je to jediné, co mi na chvilku vyjedná respekt. Navíc si trénuji soustředěnou pozornost. Jdu rozmixovat skořápky a jedu koupit linoleum a směs pro nosnice. Kdyby měla účetního ducha a přepočetla si veškeré náklady (kurníčky, ploty, automatická dvířka) a výnosy této aktivity, tak mě jedno vajíčko vyjde tak na sto korun :). A to se vyplatí…