Náladu mu kazilo lehké mrholení a vlhkost zalézající pod zimní srst mourovaného kožichu. Obešel dvůr, aby konečně ulovil drzou myš, co se zabydlela v díře pod základy.Smysl kočičího bytí tkví v chytání myší, popř. nepozorných ptáčků, které pravidelně střídají cykly zaslouženého odpočinku. A stejně jako odchází dělník každý den do továrny, tak se i on každé ráno se železnou pravidelností přesunuje k myší díře. Jenže pošmourné počasí nebylo nic moc ani pro myši. Trpělivě čekal, až nějaká vystrčí hlavu, a zahájí tak předem prohranou bitvu. Těšil se, jak ji přinese domů, aby všichni viděli, že on si granule zaslouží. Po chvilce ho čekání unavilo a vrátil se k proskleným dveřím. Dnes nebyl dobrý den pro lov.  Doma se schoulil u kamen a zklamání zaháněl dopoledním spánkem.

Jeho sestra se rozhodla, že ven ani vylézat nebude. Místo toho vyskočila ladně na kuchyňskou linku, aby proměnila mléko do kávy v mléko pro kočku. Jako ostatní svého rodu byla totiž Kouzelnice. Z nové designové pohovky uměla během krátkého časového úseku vytvořit kousek, co by se mohl postavit vedle kontejneru s věcmi určenými k vývozu na skládku. Na tento typ kouzel však potřebovala času víc, nebylo to jen tak, udělat z nového nábytku škrabadlo. Chtělo to každodenní soustředěnou činnost a pevnou vůli, protože skutečné škrabadlo se nacházelo jen o pár centimetrů dál. Z plovoucí podlahy vytvořila povrch připomínající lehce zvlněnou hladinu rybníka, tím že ignorovala záchod v šatně. Bylo zcela jasné, že ona moc dobře ví, kam co patří, ale při nevhodných podmínkách tuto zásadu nehodlá dodržovat. Když jsou s něčím nespokojeni lidé, volí různé formy protestu, sepisují petice, pořádají pochody nebo drží hladovku. Nejdůraznější formou vyjádření kočičí nespokojenosti se situací je čurání těsně vedle záchodu. Různé kousky nábytku dovedla vyzdobit mozaikou z různě hlubokých vrypů, což mohl být pokus o kočičí klínové písmo. Že záclony slouží zároveň jako houpačka, to ví přece každý, květináče jsou jen jiné druhy kočičích toalet a kytky v nich jsou tam jen tak, aby se neřeklo.

Kočičí společník, či společnice jsou ve způsobu vyjadřování svého vnitřního nastavení plni fantazie. Současně tím ale bystří mozek majitele, protože ten musí přemýšlet, zda je všechno, jak má být. Prodlužují mu život, protože dovolí, aby se o ně staral. Ve své hebkosti se umí vcítit. Přicházejí v pravém okamžiku, aby se podělily o to nejdůležitější. O láskyplnou přítomnost doprovázenou huňatostí a podmíněnou oddaností. A když se umíme pozorně dívat a vnímat, naučí nás, jak se uvolnit, odpočívat, protahovat se, nebo běhat.

Kocour se přemístil na zem, sedl si před rozpálená kamna a pozoroval prastarou hru nenasytných plamenů s polenem, hru, při které polena většinou prohrávají. To koťátko šedé, u kamen si přede… píše se v jednom dětském říkadle. Kotětem už dávno nebyl a navíc ani nepředl, jen tak zíral do plamenů a užíval si životadárné teplo. Monotónní hučení kamen ho zase ukolébalo do spánku.

Protáhnu se a jdu přiložit, aby nebyla zima. Vyberu kočkám záchody a naplním misky. Natřesu pelíšky a krátce vyvětrám. Pohledem pohladím spící kočičí krásu a doufám, že je svět aspoň podle Kocoura v pořádku…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...