Opět mě zklamala, jako už poněkolikáté. Konverzace s ní vedou do mentálního pekla. Ano, ano, píšu o fenoménu umělé inteligence. Trávím s ní dlouhé hodiny hledáním rad, jak vytvořit bezpečné prostředí pro IB. Problémem je skutečnost, že tito opeření tvorové připomínající surikaty na rozdíl od slepiček večer do kurníku nezalezou a nezalezou. Ale možná by nebylo od věci začít hezky od začátku.
Nechtěla jsem je. Poté, co celou kolonii vyvraždila u dcery paní Liška a zbyl jeden jediný kus, tak jsem se ho ujala. Jenže přeživší kachna IB nebyla kompatibilní s malým slepičím hejnem. Chodila do kurníku jako poslední a byla notně zfrustrovaná. Bylo jasné, že k sobě potřebuje společníka stejného druhu. Dcera strčila do líhně vajíčka po nebohých sežraných kachnách a přidala k tomu ještě vejce slepičí. Po nějakém čase jsem dostala tři kachničky a jednu slepičku. Jenže ze slepičky se vyklubal kohout, pan Bílek, který si navíc myslel, že je kachna. Hned jak ze sebe střepal zbytky skořápky, tak se přidal k vylíhnutým kačenkám. No a z kačenek se vyklubali nakonec dva kačeři a jedna kachnička, což je hormonálně velmi nevhodná konstelace.
Pokračování celého příběhu připomíná bizár. Kohout chodí spávat s kachnami do jejich kachníku. Tvoří společně hejno. S nástupem pohlavní dospělosti se situace stává ještě podivnější. Kohout obhospodařuje kachny, ale protože jsou jenom dvě, tak své aktivity operativně rozšiřuje i na kačery. Naplňuje mě čiré zoufalství. Nakonec mu koupím mladé nosnice z Veselice. Po nějakém čase s nimi sice chodí spát do kurníku, ale sexuálně ho zajímají pořád pouze kachny. Možná jsou slepičky ještě příliš mladé, a tudíž neatraktivní, nebo nechce být pedofil. Přemýšlím, zda bych neměla jít na Húskovu a požádat o několikatýdenní hospitalizaci, protože cítím, jak se moje vnitřní struktury rozpadají, o duševním klidu ani nemluvě.
Nakonec přináší řešení dcera, která přece společně s Liškou celou situaci vytvořila. Vezme si pana Bílka a mladé slepičí hejno a mně zůstávají kachny. Trávím hodně času na stránkách chovatelů indických běžců. Dočtu se, že poměr samečků a samiček 2:2 je nedostačující. Sháním tedy další dvě kačenky. Alternativa by byla zbavit se jednoho kačera. Samečci IB to mají stejně těžké jako kohouti. Nikdo je nechce a inzerátů typu: daruji dva kačery IB do dobrých rukou je jako máku. Navíc dobrých rukou moc není a možnost, že stejně skončí na pekáči nebo v hrnci, je více než pravděpodobná. Při ranním krmení si dřepnu, abych si kačery zblízka prohlédla a vybrala třeba toho méně sympatického. Jakože bych ho dala nějakému sousedovi na jídlo. Bože, oba vypadají téměř stejně. Takže žádného nevyberu. Pokračuji tedy ve snaze sehnat další dvě kačenky.
Kromě nesnází ale přinášejí tihle opeřenci i pozitivní hodnoty. Už jenom ta jejich rána. Jsou totiž shánčliví. To znamená, že běhají sem a tam a hledají v trávě potravu. Pak se rychle přesunou k mušli na pískovišti, která je umístěná pod rýnou, a vykoupou se. Pak následuje chvíle sexuálních her a pak, zmožení tím vším, odpočívají. A tak pořád dokola. Jakže se to píše v hudebních partiturách? Da capo al fine. Na straně druhé jsou i neslitovní. Dvakrát jsem je přistihla, jak zabili chudáka krtka, a jednou jsem jim sebrala slepýše. Také devastují chromou slepičku, která musí být oddělena od hejna, aby jí neublížilo vlastní hejno (slepice jsou neslitovné a nesnášejí nemocné jedince, jinakost je bohužel uklována k smrti). A tak slepičku někdy zavírám, jindy si ji vezmu do výběhu za domem, kde mám i terasu. Hádejte, kam se chodí vyprazdňovat! No na trávu ani náhodou. Ještě že mám na terase hadici s vodou.
Před třemi týdny se mi podařilo rozšířit kachní hejno o dvě kačenky. Jsou krásné. Jedna má divoké zbarvení a druhá je hnědá a má bílý hrudník a bříško. Během krátké chvíle se staly součástí hejna. Jen je tady více křiku, protože řvou zásadně jen samičky. Samci jen tak klapou zobáky a syčí. Nové, rozšířené hejno odmítá včas zalézt do domečku – tedy podařilo se to párkrát, ale s příchodem nových jedinců se celý proces opět rozpadl. Kachny po setmění okolkují venku, pobíhají sem a tam a do kachníku se jim vůbec nechce. AI mi radí osvětlit kachní domeček, protože se prý kachny bojí tmy, a proto nechtějí do domečku vstoupit. Nabízí mi bizarní možnosti s žárovkami s časovými spínači, ale nakonec skončíme u svíček na baterky. Chci, aby mi vybrala nějakou, co jí nemihotá plamen, a ona tak učiní. Ale…
Plamen samozřejmě mihotá. Mám svíčky dvě. Pro jistotu. Hřbitovní variantu, co mi nabízela, jsem naštěstí rozeznala a hned vyřadila. Večer nastal okamžik pravdy. Běžci se ke kurníku pro jistotu ani nepřiblížili. Když jsem je tam potmě nahnala, kvůli mihotavému světýlku uvnitř jejich domečku málem zešíleli. Druhý den jsem svíčku zase vyndala, ale večer byli hodně nejistí, zda tam na ně opět nečeká to podivné strašidlo. Když si spočítám mentální energii, čas strávený rozhovorem s AI, náklady na nákup svíček a stres při nahánění kachen, tak si říkám, že se to všechno fakt vyplatí!!!
Jenže pokud se ty komplikované kachny nenaučí chodit domů samy, mám velký problém. Vracím se z práce domů za tmy a budu muset tudíž tak dvakrát do týdně někoho zabřemenit, aby je zkontroloval, nebo nahnal domů. Pokud to nechám přírodě, tak za chvilku nebudu mít s fenoménem kachny žádný problém, protože mi je sežere paní Liška, nebo pro změnu paní Kuna. Zázraky se ale dějí. Nebo možná aspoň občas. Včera šly spát samy, štěbetaly a štěbetaly, ale byly všechny uvnitř. Ještě jim zcela nevěřím, ale třeba třeba, jsme na dobré cestě…