Opírám se zády o dřevěná vrátka a jsem. Co jsem? Smutná… Letošní neslitovné léto přineslo v rychlém sledu dvě koňská odcházení. A dnes ráno, po noci plné hromů a blesků, stará fenka německého ovčáka, kterou jsem si před dvěma roky adoptovala, odmítla vstávat. Přesto jsem ji přesvědčila na krátkou procházku, ale za chvilku jsme se musely vrátit domů. Nešlo to. Teď leží kousek ode mě, ve stínu rozpadajícího se dřevníku, a ztěžka dýchá. Občas ji jdu pohladit, nakapala jsem jí do zakalených očí, které se začínají dívat přes šedou mlhu někam dál a zase cítím ten starý známý strach z konců. Doprovázela jsem už tolik zvířat, ale nikdy nemám pocit, že jsem tomuto úkolu dostála.

Pana Matěje, svého milovaného koně, jsem nechala umřít úplně samotného na klinice. Rozloučila jsem se s ním a šla. Dcera mi totiž řekla, že se na jeho konec nemám dívat, že mě to poznamená a že si už nebudu pamatovat nic jiného. Poslechla jsem a můžu se zlobit jen sama na sebe, protože nakonec to rozhodnutí patřilo pouze a pouze mně. Byly pak chvíle, kdy jsem litovala, kdy jsem vzpomínala na pípavý zvuk prázdné kapačky rozléhající se v poloprázdných stájích a na svůj útěk. Jenže čemu se vyhýbáme, to nás obvykle dohoní. A tak jsem o několik let později u koňské smrti být musela, protože nebylo zbytí. 

Odcházení pana Kocoura bylo rychlé, jen mi veterinář řekl, abych ho opustila po první uspávací injekci a já jsem opět poslechla, abych se následně trápila tím, že jsem měla zůstat až do konce. S králíčkem Hopem jsem jela na tu nejlepší kliniku pro hlodavce v Brně, abych ho nechala důstojně odejít. Pustili mě za ním až po hodině, kdy už o mě asi vůbec nevěděl. Když umírala Číča, byla jsem s ní až do úplného konce a stejně tak i u Esmeraldy. Něco mě ta nekonečná řada smrtí přece jen naučila. Jediné, co můžeme udělat, je prostě setrvat. 

Fenka se přemístila do většího stínu a leží v ozdobném záhonku, pořád ztěžka dýchá a pospává. Pozoruji mravenčí hemžení v okolní vysušené hlíně a nevím, co bych měla udělat. Po dlouhých dnech tropických teplot je vzduch o trochu chladnější, občas cítím na zádech lehký závan větru. Tak si tu jsme. Šeltie, můj druhý pejsek, leží na cestičce vykládané placatými kameny a spí. Bzukot hmyzu se míchá s kokrháním z odlehlé zahrady. Můj kohout se žádným vydáváním zvuků neunavuje. Po několika hodinách ranního hašteření se ztišily i kachny. Z misky pod pokroucenou jabloní pijí vodu neúnavné včelí dělnice. Teď vzduch rozčísl zvuk motorové pily. Ano, ano, prostě dřeva není nikdy dost a je potřeba ho mít tak na třicet zim dopředu…

Epifanie usnula. Předtím vypila misku plnou vody. Pod nohama mi proběhla přidrzlá myš, která tuší, že predátoři jsou zavření doma a taky tomu tak zůstane. Nechci, aby skončily své kočičí životy na silnici pod koly neslitovných aut. Vítr hladí listy starých třešní a šeptá něco o lepších časech. Všechno se jakoby ztišilo. Až na ten zvuk motorové pily, ten se ztiší, až dojde benzín, nebo až se její majitel unaví. Jdu si vařit kávu. Druhou. S vědomím, že mi neudělá dobře na těle, ale povzbudí zlehka mého ducha. Vypadá to, že se snad Smrt, ta kmotra s nůší nechtěných dárků, vypravila někam dál. Třeba vyrazila někam na posekané louky. Prochází se po strništi a sní o životě. Chápu ji. I ona si přece musí někdy odpočinout sama od sebe. 

Ataku jsme nakonec překonaly díky kortikoidům, ale něco se změnilo. Jakoby ubyly síly a energie. Dlouho hledám veterinu, která nabízí možnost vyšetřit co nejvíce parametrů najednou. DRAVET Drásov zvítězil. Fenka je v ordinaci najednou zvědavá a plná života. Zato předběžná diagnóza se s  životem neslučuje. Odcházíme s informací, že máme onkologického pacienta s nepříliš dobrou prognózou. Já jsem o té její bouli na krku věděla, jenže podle našeho veterináře to nemělo být nic vážného. Tak jsem to nechala být. Čeká nás vyšetření srdce a potom konzultace na onkologii.

Od té doby se pokaždé probouzím s myšlenkou na nemocného psa a výčitkami, proč jsem něco neudělala dřív. Po návštěvě kardiologie se ve mně ale něco pohne. Vedle informace, že srdce je v pořádku, si vyslechnu i něco jiného. Prý mám zapomenout na výčitky a po návštěvě onkologa si dát prostor, abych to celé mohla nějak pobrat. A jakákoliv cesta, kterou vyberu, bude pro nás obě určitě ta nejlepší. Onkologická konzultace vyzněla obdobně. Moje nastavení a můj komfort jsou pro Epi nejdůležitější. Ona se vyladí přesně podle mě.

A já si najednou přišla na to, že to nějak půjde. Smutné myšlenky nevytěsním a strach ze Smrti nezaženu. Můžu je ale nechat vstoupit dál, aniž bych se bránila, a ony si jen tak proplynou a zmizí… Zase se vrátí. Na tuto jistotu můžu vsadit celý svůj jackpot. Nebudou ale tak zraňující a útočné, když najdou moje dveře dokořán… Na konci lékařské zprávy je osobní poznámka pro Epi. Že je ten nejhodnější pejsek na světě a že jí přejí spoustu sil do dalších dní. A pod to se podepíšu…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...