Příběh o pokání bez pokání…
O minulosti, která pronásleduje…
O spravedlnosti, jež se naplňuje sama…

Jake žije sama na ovčí farmě na jednom z nehostinných ostrovů Velké Británie. Žena a Pes. Pes a žena. Kdo je komu pomocníkem a oporou? Příběh vypráví sama hrdinka, začíná spořádaně přítomností, pomalu směřuje k budoucnosti, pak se ale vlákno děje nějak zamotá, začne se ztrácet v bludišti imaginace a s ním i v něm i sám čtenář. A až se mu to stane podruhé, či potřetí, zpozorní nebo znervózní. Podle toho. Začne listovat zezadu dopředu, začne pochybovat o sobě, o autorce a především o Jake, neví, zda ji má mít rád, nebo nenávidět, zda jí odpustit, či odsoudit. Navíc se ho zmocní neklid, který ho uchopí a nepustí až do úplného konce…

Hlavním průvodcem je však Samota, která chrání před zklamáním a propůjčuje tak pocit jistoty a bezpečí, že je všechno pod kontrolou a že se nemůže nic nepředvídatelného stát. Jejím pánem i dobrovolnou obětí je Jake. “Byla jsem jako šílená ženština, co poslouchá svůj vlastní hlas, vítr mi ho tlačil zpátky o krku a hučel přes mou otevřenou pusu jako každé ráno od chvíle, co jsem se přestěhovala na ostrov.”

Z temnot přichází v nepravidelných intervalech něco tajemného, co zabíjí její ovce. Přirozený predátor to být nemůže. Jakoby se po vřesovištích procházel bezčasím pes baskervillský. V lesích však žije jen podivný, duševně nemocný chlapec, divoká zvěř a Minulost.

Před tou se skrývá snad odjakživa. Bylo tomu tak, i když byla ještě doma, v Austrálii a stříhala ovce. “… ale i tak jsem během sedmi měsíců procestovala křížem krážem celou zem a i kdyby měl nos jako ohař, svoje stopy jsem zakryla…” A Jake na útěku, jako vlčice zdivočelá neštěstím, kličkuje krajinou sem a tam. Které minulosti se bojí víc? Té, co má obtisknutou v hlubokých jizvách na zádech, anebo té nedávné? Anebo se všechno v jejich představách slilo v jednu jedinou nesmytelnou skvrnu, kterou drhne neúnavně každý den, znovu a znovu??? V posteli spí s kladivem, Pes hlídá u jejích nohou, přesto ale strach přetrvává dál. Proč jen nemůže přemýšlet jako ovce? Proč lidé neumí přemýšlet jako ovce? “Dole na dolním poli se jedna ovce pásla a místě, kde byla tráva pořád ještě ztmavlá od mrtvé ovce. Ovce holt nikdy nikomu nic nezazlívaly.”

Scény s Austrálie se prolínají s ostrovními reáliemi. Vlny horského vzduchu , déšť a mlha propůjčují příběhu tajemnost. “Mohl to být vzduch, vítr. Mohlo se stát, že by se všechny mé ovce tam ve tmě otočily a zadívaly se na mě. Nebo že by se něco zvedlo z moře a přešouralo se po cestě směrem k mě. Ale nestalo se to. Byla to jenom noc, jakou jsem už viděla tisíckrát sama.”

Na konci opouštíme Jake opakovaně pronásledovanou a pronásledující, Jake snažící se zahlédnout  a zneškodnit Zlo skrývající se mezi listy hustého kapradí. Jenže kdoví, kde všude přebývá a kolik má životů a podob…

WYLD, Evie. Zpívá, zpívá každý pták. Přeložil Marek ČTRNÁCT. Praha: Dobrovský, 2017. Knihy Omega. ISBN 978-80-7390-521-7.

Evie Wyld se narodila v Londýně v roce 1980, ale vyrostla u svých prarodičů na farmě v Novém Jižním Walesu v Austráli, kde pěstovali cukrovou třtinu. Většinu svého dospělého života však strávila v Peckhamu v Londýně, kde provozuje knihkupectví Review.
Román Zpívá, zpívá každý pták získal ceny Encore Award, Miles Franklin Award a European Union Prize for Literature.
Více na www.eviewyld.com

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...