Na seznamu hostů nebyla. Ze stejného důvodu nemohla ani očekávat slavnostní přivítání. Na chvilku předstírám, že ji ani nemám. A hned začnu přemýšlet, jak to tedy je. Mám virózu, anebo ona má mě, anebo se máme navzájem, jako náhodní pocestní, co spolu z nějakého neuchopitelného důvodu stráví pár společných dní? Tedy doufám, že pár! Jenže jí je to fuk, nemá žádný pevný time management, jen věčné spory s nevlastní sestrou, Imunitou. Ty holky jedna druhou fakt nemusí. Jak se někde jedna zabydlí, druhá táhne o dům dál.

Pro mě jsou ale následky tohoto „setkání“ docela fatální. Bolest v krku, co se plíživě stěhuje na průdušky, aby se tam proměnila v tuberkulózní kašel. Rýma, která musí být u všeho, se postará o vydrancování zásob toaletního papíru. Horečka přispěchá jen s malinkým zpožděním. Zaparkuju se všemi těmi symptomy v posteli, to je moje základna, jediné místo, kde můžu přežívat. Při sebemenší změně polohy dostávám záchvaty kašle a přemýšlím o rezervaci pokoje v Tatranské Poljance. Z těch úplně nejobyčejnějších činností se stávají výzvy, jakoby se jednalo o přípravy na dobytí Kilimandžára. 

Cesta do koupelny je na stupnici naléhavosti s číslem jedna. Výlety do kuchyně následují na místě druhém. O třetí místo se pere vybírání kočičích záchodů se snahou najít si venku pod stromem nenatlučené jablko, abych měla zdroj vitamínů.

Jak je? Píše dcera.
Nic moc, odpovídám.
Tak lež a drž se v teple.
Ok, jen tady mám 18 stupňů.
To není teplo!
Tak mi dojdi zatopit…
Ok. Ale musíš mi slíbit, že nebudeš vylízat.

Všechno, co dělám a co trvá déle než dvě minuty, vyvolává z železnou pravidelností záchvaty kašle a následnou neskutečnou únavu. Krmení koček a pejska nepočká. Vybírání záchodů počká, ale ne dlouho. Tři dny se připravuju na vaření dýňové polívky, kterou pak jím taky tři dny.

Po jáužaninevímkolikátém záchvatu kašle mám pocit, že se udusím. Začínám přemýšlet, co si obleču do rakve. Hudbu mám vybranou už dávno. Petr Kalandra bude klepat na nebeskou bránu. Pes se mi snaží olízat celý obličej a mě napadne, že to může být vážné. Proběhne další rozhovor s dcerou, která bydlí „next door“.

Jestli se budu dusit, tak ti v noci asi zavolám.
Klidně, ale mám vypnutý zvonění. Však si můžeš zavolat na pohotovost.
Si to zvonění prostě zapni!

Ale asi jsem v ní probudila soucit, protože následujícího dne dostanu k obědu kachnu. Zelí chutná kysele, kachna jak jinak než po kachně, sečteno a podtrženo, jsem při smyslech. Ptám se nesměle, jak to bude vypadat se stravováním další dny, a dostanu nabídku na odběr obědů z místního JZD. Ok, jdu hledat ve špajzu zásoby a najdu polívku v pytlíku a kaiserschmarrl v prášku, takže zatím JZD nehrozí. Souseda pověřuji nákupem švýcarských bonbónů proti kašli, jede totiž do Brna. A konečně přestávám mít výčitky, že jsem nemocná.

Čas trávím spaním a sjížděním nekonečného amerického seriálu „This is us“. Ten seriál je návykový a pro vztahy velmi nebezpečný, protože hlavní hrdina Jack je nejen fakt moc hezkej chlap, ale kromě občasných problémů s alkoholem, i empatický, milující, věrný a zábavný partner a  navíc úžasný otec! Takže si často musím opakovat, že je vymyšlenej. Protože v normálním životě bych si ho poskládala tak z pěti chlapů dohromady. Taky se mi nedaří nečíst si zprávy. Původně jsem si nastavila denní limit deset minut, ten jsem ale v tomto postelovém období porušila, pak jsem vsadila na přesycení, což se povedlo. Na Jacka žádný limit nemám, jen se obávám okamžiku, až se dostanu nakonec, co se mnou bude dál… 

Drobnými krůčky se pohybuju dopředu. Včera jsem si třeba převlíkla postel (teda jenom deku) a oblíkla si čistý pyžamo. Kašmírový svetřík od maminky, který stál jmění, nosím nepřetržitě. Krásně hřeje a ladí ke kalhotám od pyžama. Dneska peču chleba a v koupelně jsem si vyčistila pleť a natřela obočí ricínovým olejem. Mám téměř hodinovou pauzu v kašlání, přečtený článek od Roberta Fulghuma o menopauze v angličtině a vyčištěný zuby! Ale taky opar pod nosem, bolavý ucho a zub.

Natřepu tři polštáře a pouštím další díl. Usnu asi s Jackem, snad mi jeho žena, Rebecca, odpustí. Projednou. Možná zítra zametu v kuchyni. Možná. Anebo taky ne. Pomalu usínám. Viróza se roztahuje na druhé polovině postele. Pravda, je to tichá společnice, moc toho nenamluví. Představuju si, jak jednoho dne ráno roztáhne závěsy v ložnici, pohladí všechny kočky, rozloučí se se psem, napije se šípkového čaje a zmizí stejně rychle, jako přišla. A že se klepání na nebeskou bránu zatím odkládá na neurčito…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...