Potkala jsem ho tam, kde bych to vůbec nečekala. Ležel přede mnou na piknikové dece v parku před planetáriem a tvářil se, že se neznáme. Akce „přines knihu, odnes knihu“ nebyla rozhodně určena pro mě, protože jak bych mohla něco odnášet, aniž bych něco přinesla. Přesto však jedna z knih přilákala mou pozornost. Připadala mi povědomá, až po chvilce mi došlo, že jsem ji měla před chvilkou v ruce na stánku se severskou literaturou. Po prolistování několika stránek skončila knížka opět na pultu. Kdo by chtěl číst o smrti a o ztrátě a o hledání naděje, když to, co má být pokračováním, nenávratně a nenahraditelně zmizí.

Ten příběh jako by mě pronásledoval. Vzala jsem ho znovu do rukou, trošku víc připravená na to, co v něm najdu. Ale přesto, nebo možná právě proto, neprošel ani druhým výběrovým řízením a přistál opět na dece. Jenže aniž bych to tušila, přisedla jsem vedle té, která mu pro českého čtenáře vdechla život. A po krátkém povídání bylo něco jinak. Chtěla jsem ho poznat.

Vztahy se rozpadají. Rodiče by neměli pohřbívat své děti. V hlavní roli Smrt. Sbližuje i odděluje. To když není odvaha mluvit o tom, co se děje pod povrchem, v hloubkách hlubších než solné vrty. V těch hloubkách, kam je tak těžké pustit paprsek světla.

Johnny a Kari. Vera a Ann. Na ztrátu nejde duši připravit. Je pokaždé nová, pokaždé nečekaná a pokaždé neslitovná. A nepomůže vyměnit Ameriku za Norsko. Stíny minulosti s námi cestují a nepotřebují pasy ani víza. 

Johnny teskní společně s Bruce Springsteenem, rodákem z New Jersey, z místa, které patří i jeho dětství a mládí. Umí plakat, umí vyprávět o tom, co bylo, ale hlavně umí sdílet obsahy, které nejde rozumem pochopit: ztrátu svých holčiček, Very a Ann… Pohybují se po smyčkách jeho paměti a nedají se odehnat. Pravdou je, že se o to Johnny ani nesnaží. Jako by přes všechnu bolest a zmatek jeho duše věděla, že to, co není přijato, nemůže být ani vykoupeno. 

Ne tak Kari, jeho žena a matka bez dětí, přestože je tady Marita, nečekaná, náhradní, dítě smutku, memento, jako kopie svých malých sestřiček, o kterých jejich matka odmítá mluvit. Kari je popření, snaha zapomenout, snaha o rozpuštění smutku v alkoholu a sexu, snaha o nalezení nějaké tajemné formule, co přinese jednou provždy vysvobození. Jenže to by tady nesměla být malá Marita se svou věčnou otázkou… Jak to bylo dál? 

Norsko chladu a popírání, AMERIKA plná slunce, co všechno obnaží. Ukazuje Maritě staré fotky, mluví k ní v textech písní, ve vzpomínkách. Tady se může o bolesti, strachu a ztrátě mluvit. Stíny tak nabývají ostřejších kontur, nerozbíhají se do stran, nevylívají se z břehů jako řeka při záplavách. A s takovými stíny je možné jít dál.

A co ty, Marito? Jdeš mezi Johnnym a Kari, držíš je za ruce, spojuješ to, co se rozpadá. Cítíš sílu, která rozděluje a trhá uvnitř na dvě části. Nakonec se stejně musíš pustit. Jaké to je, být navíc, nahrazovat někoho, koho jsi neznala. Jaké to je, být mezi Kari a Johnnym. Jde v tom dospívat a dospět? Jde v tom růst a přerůst minulost, co nenávratně zmizela a přitom nikdy úplně neodešla? Jak to bylo dál?

Přečetla jsem Tě na tři nadechnutí. A ani po posledních stránkách Tě nechci pustit. Vracím se, poslouchám The River a lituji, že jsem New Jersey poznala jen v podzemce a přitom jsem byla takový kousek od místa, kde začala etuda o bolesti ze ztráty. Jsem víc
Johnny než Kari, víc Marita než Johnny. Jsi smutný, hledat v Tobě naději je nesnadné. Ale i přes všechny smutky, co jsi ve mně probudil, jsem Tě ráda potkala…

CARMONA-ALVAREZ, Pedro. A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál. Přeložil Jitka JINDŘIŠKOVÁ. Praha: Dybbuk, 2018. ISBN 978-80-7438-197-3.

 

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...