Poprvé jsem ho potkala na stránkách knížky pro dospívající dívky, která popisovala, jak se drobnými krůčky vyšplhat na horu zvanou společenský úspěch. Z celé té příručky plné roztodivných pravidel si po letech vybavuji větu, co se mi nastálo uložila do jedné z amygdal. Zněla asi takto: v určitém věku by nám (ženám) mělo konečně dojít, že den, kdy na naše dveře zaklepe hollywoodský hledač talentů, nikdy nenastane.Dodnes cítím pachuť zklamání kdesi na měkkém patře. Nevím, jak jste na tom Vy, ale já jsem v něj věřila. V tajného agenta v šedém obleku a bílé košili s kloboukem na hlavě, chodícího ode dveří ke dveřím, kde tiše naslouchá, nahlédne do poznámek, a pokud dle něho vše souhlasí, zaklepe… A život se změní.

Jedna jediná věta stačila zasít semínko pochybností. Léty z něho vyrostl košatý strom podobný lípě a ševelení listů narušovalo utkvělou představu, že jednoho dne opravdu někdo zaklepe, zazvoní, zatelefonuje, pošle dopis, pohlednici, e-mail nebo sms a věci dostanou zcela jiný směr.  A když jsem někdy zapomněla náhodou telefon, zaplavil mě strach, že promarním jedinečnou šanci, která se nebude opakovat, protože si mě hledač odškrtne na seznamu vhodných uchazeček o štěstí a nikdy, už nikdy se mi neozve.

A jak roky plynuly, přicházelo pozvolna poznání, že už fakt nepřijde, protože dle ročníku narození došlo k automatickému vyřazení ze seznamu.

Nabízí se celá paleta možností, jak s touto skutečností zacházet. Tak třeba začít číst knihu od Susan Kubelky „Konečně přes čtyřicet“ a podobné motivační texty. Ale co když potřebujeme knihu „Konečně přes padesát“, nebo přes šedesát atd.? Ale jak přibývá odžitého času, můžeme dospět k poznání, že i kdybychom byly pořád ve střehu, nikoho bychom nepromeškaly, protože takový Zachránce se tam venku nevyskytuje. Po celou tu dobu čeká uvnitř. A stejně jako jsme my dychtivě vyhlížely jeho příchod, se stejnou dychtivostí čekal on, až zaklepeme na jeho dveře. Kdybychom se lépe podívaly, tak bychom možná zjistily, že ty dveře byly po celou dobu pootevřené.  Zaplaví nás smutek z promeškaných příležitostí nebo naděje z těch budoucích.

Protože pořád je šance změnit svět. Zřejmě nebudeme rozbíjet atom (to za nás naštěstí udělala Marie Sklodowská Curie), ale to neznamená, že jsou všechny možnosti vyčerpány. Co tak upéct chleba z kvásku, uplést konečně svetr s norským vzorem nebo dlouhou, měkkou růžovou šálu z mohéru, co hřeje a neškrábe, nasypat slunečnicová semínka do promrzlých krmítek, na stromy zavěsit lojové koule, číst dětem pohádky, společně se vzpomínkami recyklovat odpad nebo si vzít kočku z útulku a každý večer ji hladit a ubezpečovat, že našla domov. Nebo nechat rozběhnout prsty po klávesnici a napsat básničku, či povídku, co utěší a zahřeje, když na dveře zaklepe zkřehlou rukou podzim…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...