Nebo tak nějak se jmenoval pořad, co jsem omylem pustila nedávno dopoledne. Pojednával o dokonalé ženské bytosti, která bydlí v rodinném domku uprostřed zahrady a je neskutečně kreativní. Viděla jsem jen kousek, ale i ten stačil, aby prohloubil mou depresi, vyvolanou opakujícím se pocitem, že tohle nikdy fakt nedám.

Pořad jsem začala sledovat v okamžiku, kdy si paní oblékala zástěru s tím, že upeče koláč, protože dostala chuť na něco sladkého a zároveň i zdravého (když to napadne mě, tak ztroskotám na skutečnosti, že nemám polovinu ingrediencí a nejbližší Coop má jako obvykle zavřeno). Během deseti minut připravila těsto a za dalších deset servírovala mrkvovou buchtu. Potom se zamyslela a řekla si, že vyrobí dekoraci do kuchyně. Na linku vyvalila březové poleno, které prý náhodou našla na procházce v lese. No do lesa chodím taky, ale najdu nanejvýš kmen břízy ve stádiu rozkladu a v délce tak dvou metrů a nikdy mě nenapadlo tahat kládu domů a něco z ní vyrábět. Dokonalá žena však sundala zástěru, navrtala do pařezu několik otvorů, zespodu ho podlepila filcem, to aby nepoškrábal  kuchyňkou linku, do vzniklých děr nastrkala umělé tulipány a bylo hotovo. 

Pak dostala zase hlad, tak upekla zdravé jídlo z brokolice, mozzarelly a vajíček. Já bych přitom rozbordelařila celou kuchyň, ale ona ne… u ní to pořád vypadalo jako na fotce z časopisu Můj domov. Pak vyřešila během pár minut problém s tím, že nemá na domácím oblečení kapsy a ustřihla vršek starých riflí, oblékla je na sebe a do vzniklých dutin nastrkala všemožné nástroje, co vytahala z šuflíku. Tím její vstup ale v žádném případě neskončil. Zadívala se na krb, který neustále žhnul, i když vůbec nebylo vidět, že by do něho přikládala, ani neměla na podlaze kolem nepořádek, jako třeba vysypaný popel, kousky dřeva a prach, a usoudila, že by k němu potřebovala římsu. A protože v obchodě žádnou takovou neměli, tak ji během pár minut vyrobila sama, měla doma přířez a šroubky a vůbec vše, co je na takovou římsu potřeba.

Okamžitě vypni tu blbou televizi, domlouvalo mi moje lepší já, ale jako bych byla uhranutá. Takže si můžu úplně sama za to, že jsem ještě shlédla rozhovor se zahradním architektem, a jako bonus návod, jak uvařit kafe v kávovaru a jak je možné ho naprogramovat i na dálku. Pořad končil záběrem na sedačku, kde ta všestranná a multifunkční osoba vyprávěla manželovi, jaký měla den. A ještě technická: při všech těchto činnostech byla namalovaná a vyoblíkaná, jako by měla každou chvilku někam vyrazit, ale nikam neodešla.

Téměř bych zapomněla na Kocoura, kterého mezi všemi uvedenými aktivitami hladila a který vedle ní seděl na designové sedačce, která se rozhodně nejmenovala Klippan, Knoparp, Kivik či podobně, z čehož plyne, že ji nekoupila v IKEA za pár tisícovek. Její Kocour na rozdíl od mých koček sedačku nepovažoval za škrabadlo, anebo ho na ni přenesli zhruba pět minut před záběrem. 

Konečně jsem televizi vypnula a ptala se sama sebe, jak významná stopa dnes zůstala za mnou. Nic moc. Ráno jsem vypila kafe, nakrmila zvěř, vyhodila kočky na dvůr, abych mohla vypustit z dřevníku malé kotě, které mi kdosi před dvěma dny pohodil před vrátka. Dalším bodem programu bylo hlídání mimina. Kombinace s kotětem nebyl nejlepší nápad, po několika konfliktech skončilo kotě zase na separaci. Po odevzdání mimina jsem potlačila touhu vlézt do postele a sjela nakoupit do obchodu, který má dnes odpoledne náhodou otevřeno. Vyrecyklovala jsem plasty a staré oblečení, nařezala dřevo, zadělala na chleba, připálila hrachovou kaši, protože se svévolně začala znovu ohřívat, aniž bych to toho všimla.

Nic jsem nevyrobila, doma mám chaoz a nepořádek, mezi rozházenýma hračkama se povalují chomáčky prachu. Ok. Stáhnu mastné vlasy do gumičky, vezmu psa a jdeme do lesa. Nebudeme hledat dekorační pařez břízy, ale doneseme vyvrácenou sazenici třešně, co včera ležela kousek od nás v aleji vedle svých šťastnějších zakořeněných sester, a zkusíme ji zasadit. A třeba vyroste.

PS. Nevyroste, nenašly jsme ji…

 

 

 

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...