Kdopak by ho nechtěl. Anděla. Strážného Anděla, co bude dávat pozor, kudy povedou naše kroky. Znám bytosti, kteří Anděla mají. Nemusely proto udělat nic, jen být a on je našel. Jako třeba tady tohoto. Stojí u krmelce a dělá, jakoby nic.. Čeká. Jaký je to asi pocit, být vysloužilý a starý? Jaký je to asi pocit, když nohy bolí a chtěly by na chvilku ulehnout, ale duše má strach, že se už nezvedne? Kůň čeká u východu, až dostane snídani. Potom zaboří hlavu do džberu a pracuje na tom nejdůležitějším. Tráví dny ve stádě sobě podobných, pomalu přechází od krmelce ke krmelci, a když se dosytí, a ten okamžik přichází velmi zřídka a trvá velmi krátce, tak zaparkuje tělo směrem k lesu a spí ve stoje, nebo medituje na přítomný okamžik, nebo prostě jen tak kouká… Závidím.
Tmavý hnědák s bílou hvězdičkou na čele dožral a byl přesunut do výběhu, kde čeká balík sena. Dojímá mě víc, než bych si kdy chtěla připustit. Připomíná mi někoho, kdo odešel před více než čtyřmi roky, ale já jsem se s ním dosud úplně nerozloučila. Jezdím téměř každý den kolem náhrobku s narezlou podkovou, bolest úplně neodešla, snad jen někam odstoupila, nebo mlčí. Matěji, Matyldo, Miláčku… Nezapomenu, jak Ti první sněhové vločky sedaly na zimní srst, jak ses skláněl k čerstvě posekané trávě, jak jsi tryskal výběhem a za Tebou vlál bílý obvaz, protože Tobě nikdo řízený pohyb předepisovat nebude. Nezapomenu na poslední pohled, který jsme si vyměnili, když jsem Tě opouštěla a odevzdávala neslitovné paní s kosou, na první pohled rozloučená a smířená, uvnitř zraněná a zoufalá..
Přála bych všem koním, aby je našel jejich Anděl a aby dožívali v klidu a v pokoji. Anděl bývá povětšinou ženského rodu, nemá příliš mnoho peněz, ani mnoho velkých plánů, jen se tak rozhlíží po světě a vnímá jeho bolest. A pak uvidí na pastvě starého koně, jak kluše, nebo cválá, jak tam prostě někde je. Přemýšlí asi tři vteřiny a dojde k poznání, že je to on, jediný a neopakovatelný. Nepočítá, nekalkuluje, v pozemském výkazu má dáti – dal, bude vždycky jenom ztráta. Ale pak tady máme jiný výkaz, který není součástí žádného účetnictví. A tam se počítá s jinými čísly…
Anděl přichází pravidelně, neodradí ho ani déšť, ani sníh ani vítr. Kupuje granule a vitamíny. Zavolá veterináře, když se kopytník tváří divně, nebo kulhá na jednu nohu, popřípadě na všechny čtyři a přenechá mu půlku měsíčního příjmu (veterináři samozřejmě). Jezdí na krokovky, pokud to jde, nebo chodí na procházky na ruce. Je spolehlivý, i když někdy dojdou peníze, dluhy vždy včas splatí. Občas ho zahlédnu, plahočí se do kopce s pytlem žrádla na zádech, klouže to, ve vzduchu létají okřídlená slova. Nic ho ale nezastaví. Protože tam nahoře čeká blátem obalený hnědák, nebo ryzák nebo bělouš. Nebo dokonce ani nečeká, protože má v tu chvíli na práci zajímavější věci. Zkřehlýma rukama nasadí ohlávku a vyvede ho na chvilku ven. Vyčistí zablácenou srst, opohybuje, nakrmí a zase vrátí nazpátek. A tak pořád dokola, jen povrch, po kterém chodí, vypadá jinak, stromy buď mají listy, nebo jsou holé, koně jsou buď huňatí, nebo vylínaní. A on stoupá a klesá vyšlapanou cestičkou sem a tam, znovu a znovu, od počátku až do konce světa.