Jmenuji se Zdenka…

Skládám slova v jiném rytmu podle toho, co mi den nabídne. Snažím se ustát, když mě potkávají obsahy, kterým bych dobrovolně dveře do svého světa neotevřela. A nosím v sobě představu, že některá z mých slov můžou utěšit někoho, kdo půjde jen tak kolem. A pak v tom nejsem sama, a pak v tom nejsme sami…

Stejně jako můj kůň chodím naboso a cítím každý kamínek, každou nerovnost. Vzdala jsem snahu všechno ošetřit, nepotřebné vyhodit, vymýtit, zapomenout. Vydala jsem se na cestu převážně smířená, že si všechno stejně nesu sebou. Říkám si, když všechny ty protichůdné hlasy v mojí mysli nechám vymluvit, ztratí něco na své naléhavosti. 


Čas od času vykouzlím ze všech těch iluzí, polopravd a zmatků krátký příběh, oddělím zrno od plev, vyjde slunce a na pár okamžiků to vypadá, že by všechno mohlo mít smysl a řád. Anebo taky ne. A tak píšu, běhám s vlky, překládám, tlumočím, jsem hobby jezdec ve westernovém sedle a někdy i mimo něj (pokud kůň usoudí), nadšená zahradnice se směšnými výnosy, čtenářka, básnířka, pekařka kváskového chleba a kdovícoještě. A tohle je můj blog.