Soužití s opeřenci není snadné. Slepice patří pro svou svébytnost do samostatné kapitoly, protože jejich chování je rozumem nepochopitelné a neuchopitelné. Tento týden ale vedou husy. Národ se po změně poměrů kulinářsky vyšinul a přijal za svá nová stravovací dogmata. K huse na posvícení a huse na první svátek vánoční, přibyla husa další a to svatomartinská. Ne, že by tady nebyla již dávno předtím, jen se jí nevěnovala taková pozornost jako dosud. Stejně tak jako mladým, svatomartinským vínům.

Ale zpátky k huse sedmé. Na rozdíl od hejna se navečer nevrací do boxu. Schovává se. Jednou byla za starýma křidlicema, kde vytvořila hnízdo. Seděla na vejci. Takhle téměř v půlce listopadu to velký smysl nedává. Odebrané vejce dostal posléze učitel angličtiny místo švestiček. Vzpírající se budoucí matka skončila po násilném přemístění u svých družek. Au, au, dostat křídlem docela bolí. Další den ráno mě překvapila. Stála nečekaně venku před boxem a něco hlasitě reklamovala. Asi opuštěnost. Kdo by chtěl být sám, byť si zato sám může! Při  večerním sčítání došlo k tomu, že byla přehlédnuta a nocovala kdesi venku. Dnes večer jsem ji opět hledala po celém výběhu, klouzala po bahně a kdovíještěpočem, hledala jsem ji mlčky, protože volat na drůbež nemá smysl. Seděla spokojeně v boudičce, co zůstala po smrti Brojlera prázdná. Při pokusu vylákat ji ven, jsem se nasoukala téměř polovinou těla za ní, ale nadarmo. Zřejmě chtěla chystala vysedět další vejce. Strčila jsem ji dovnitř namočený zrní a zabednila kusem staré sololitové desky. Snad ji tam neobjeví kmotra Liška. 

Svatý Martin pomalu odcválal na svém ryzáčkovi zase na rok pryč. Zanechal za sebou hromady prachového peří a zabitých hus. Jen ty naše ještě žijou. Protože nejsou tak velké, jak by být měly. Vypadá to, jakoby držely dietu. Neustále běhají po výběhu a žrádla si moc nehledí. Tři z nich přežijí. Otec Houser a dvě husí matky. Jenže nastal technický problém. Housata dorostla dospělce a děsně se jim podobají. Houser je jasnej. Bude ale třeba vytřídit pokračovatelky rodu, protože pokud nastane chyba, mohlo by příští rok dojít k příbuzenské plemenitbě. Dcera tvrdí, že ty “staré” pozná, ale musí být spolu. Tak jsem koupila dva červené kroužky, sice slepičí, ale prý se roztáhnou, husí nevedou, stejně diskriminovány jsou i kachny. Ještě by byla možnost odebrat DNA, ale zřejmě to neprojde. Proběhne subjektivní selekce, a pak nastane čas značkování. Nechci a nebudu u toho, stejně jako nebudu u toho, až husy na jídlo odejdou na pravdu boží. 

Vím, že je zdravé, když už jím maso, vědět odkud je a všechno zatím. Původně jsem si myslela, že se těch našich ani nedotknu. No name husa je něco jinýho. Neznám ji od housátka, nekrmím ji, nezavírám, ani nepouštím. Su prostě z města, naplavená na vesnici. Něco dělám přece jinak než dřív. Nemazlím se s nimi, když jsou malé, nedávám jim jména, mají jedno týmové jméno husy, pouze houserovi říkám ve chvílích, kdy mě napadne, nepublikovatelně jinak. Když je pozoruju, jak plují výběhem, tak mi připomínají pomíjivost všeho… a chtěla bych být jako ony, nevědomě mávající křídly, s hlavou schovanou pod křídlem, nebo se zobákem čvachtajícím v rozmočeným rohlíku. Anebo nejraději tou sedmou, tou, co patří i nepatří k hejnu, co má odlišné cykly a naději, že možná právě ona dostane zítra červený kroužek…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...