Do hejna přišly v dospělém věku a způsobily tak v zaběhlém slepičím kolektivu menší pozdvižení. Hledaly naléhavě domov poté, co zničily architekturu jedné menší zahrádky na předměstí Brna. Divná a divnější. Rezavá a Kropenatá. Ginger a Fred. 

Asociální byly obě. Odmítaly zapadnout mezi ostatní, především však nechtěly nocovat v kurníku. Ginger se k původním majitelům dostala jako malé velikonoční kuřátko a následkem úzkého soužití s adopční rodinou  došlo na základě imprintingu k tomu, že usoudila, že není slepice, ale člověk. A lidé přece v kurníku nebydlí, to ví přece každý.  Následný příchod Fred na této skutečnosti nic nezměnil, asi už bylo na změnu pozdě. Na rozdíl od Konrádových hus nemohla Ginger nad majitelkou létat, ale pouze vedle ní chodit, vazba to byla přesto velmi pevná. 

Nespokojenost s novým stavem věcí dávaly najevo po svém. Každý večer jsem je hledala ve výběhu, kde obvykle posedávaly na zbytcích prastarého zemědělského mechanismu a předstíraly, že tam nejsou. Stal se z toho takový malý rituál. Časem se však začaly posunovat blíž a blíž ke kurníku. Nicméně do něho samy nevlezly a sveřepě zůstávaly zaparkované pod schůdky.

Večerní sčítání kurů byl adrenalinový sport odjakživa, ale ony do něj přinesly zcela nové, akční prvky, jako prolézání keřů, plazení pod starými paletami, nebo orientační běh po celém výběhu. Časem se uklidnily, rezignovaly a nakonec i většinou hřadovaly s ostatními. V ostatním zůstávala Ginger jiná. Chodila za námi podél výběhu, nechala se chytnout, pohladit, jednou přišla až dolů k domu, a když jsem jí otevřela branku, snažila vstoupit balkonovými dveřmi do kuchyně. Chtěla bydlet s lidmi, ne se slepicemi.

Jednoho dne jsem se zase nemohla dopočítat. Zrzavá zmizela. Volala jsem, obcházela výběh, přepočítávala její družky, co seděly poslušně na bidlech. Marnost. Šla jsem spát s pocitem ztráty s příchutí naděje, že možná přijde ráno sama. Nepřišla… Fred zůstala opuštěná a obklopená nudou. Chvíli se snažila, ale postupně ztrácela zájem o sebe a všechno kolem a za čas se vydala na vratkých slepičích nožkách také úzkou pěšinkou ke smrti.

GInger jsme objevily po dvou měsících. Ležela schoulená a zmrzlá pod plachtou, co přikrývala zbytky staré slámy, na místě, kde vždycky ukrývala svá vajíčka. Opatrně jsem ji zvedla, zabalila do zbytku bílého bavlněného závěsu a uložila pod velký kámen pod starým ořechem, kam občas chodí veverky.

Kdybychom ji nenašly, mohla bych pořád ještě pracovat s iluzí, že odešla někam na lepší. Je mi smutno, že jsem zrovna ji neuhlídala. Přemýšlím, co můžu udělat pro rozpačité stádečko těch, které zbyly. Už jsou jen čtyři a jeden Kohout. Nu což, udělám jim popeliště a nechám pro ně vyrobit zateplený kurník. Začnu jim vařit brambory, přidám šrot a vitamíny, aby byly v dobré kondici a na jaře přivezu zachráněné slepice https://www.slepicevnouzi.cz , co se budou do nekonečna divit, že venku svítí slunce, že je tam tráva a žížaly a hodně místa. Nechám je sejít stářím. A budu si přát, abych je každý večer našla všechny poslušně sedět tam, kam slepice patří, totiž v kurníku…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...