Jsem Liška a nejen to. Jsem liščí máma. Mám hlad a když mám hlad já, tak mají hlad i liščata. Jsem prý i škodná. Ale na tom mi nezáleží. Každý něčím občas škodí, takže si nepřipadám ničím výjimečná… Každou noc vyrážím lovit. Chytám kde co. Chodím také kolem zavřeného kurníku, večer, co večer. Vím, že tam jsou, ale dostat se k nim nemůžu. Až dneska, nevěřila jsem svým očím. Otevřeno. Mihla jsem se jako stín, hups a skočila dovnitř. Byl to nerovný boj, uznávám. Zabít spícího Kohoutka a Slepičku netrvalo dlouho. Napřed bylo třeba odnést menší kořist, malou bílou leghornku, ale Kohout se vzpříčil ve vstupu a nešel vytáhnout. Umřel zbytečně. Ale i tak jsem dnes víc než spokojená. Trpělivost se vyplácí. Už ani nespočítám, kolikrát jsem tady byla nadarmo… Budu sem chodit zas. Třeba kurník ožije. Dívám se na mladé, jak žerou, za nějaký čas je začnu učit lovit.
Včerejší den byl tak krásný. Pro slepice jako stvořený. S dorostlými křídly pro nás ohrada nebyla žádnou překážkou. Procházky po hnoji mají zvláštní kouzlo. Najde se tam spousta zajímavých věcí a většina z nich se dá sežrat. Trochu mi kazí náladu to, že se moje hejno smrsklo na jednu slepici, ale na druhou stranu, už taky nejsem nejmladší, tak si nemusím zase tolik dokazovat. Večer, co večer za námi přichází naše paní, co se o nás stará, aby nás zavřela. Jen dneska nic. Ale bylo tak příjemně, aspoň jsem mohl dýchat ten noční vzduch, který voněl po něčem zvláštním… Najednou ale vchod zaplnilo cosi rezavého a za chvilku bylo po všem. A takový to byl krásný den…
Nevím, zda jsem hejno. Může jedna jediná slepička tvořit hejno? Nemám se ale koho zeptat, moje družky dávno odletěly na druhý konec břehu a s Kohoutem se moc bavit nedá. Mám se hezky, celé dny si chodím, kam chci. Teď si to zvláště užívám, protože se rozjařilo, nebo spíše rozletnilo a v trávě jeden najde fakt hodně věcí. Někdy je mi trochu teskno ze samoty. Sice občas navštěvujeme brojlera, ale to není ve skutečnosti opravdová slepice. Žádné velké plány nespřádám, každý den snesu jedno malé bílé vajíčko. V tom jsem spolehlivá. Ale jak už víte, včera jsem snesla to poslední…
Dávno vím, nejsem dokonalá. O zvířata se ale starám s láskou. Můžou se na mě spolehnout. Dolívám jim čerstvou vodu, dávám žrádlo, léčím je, když onemocní, povídám si s nimi. Ale stačí jednou zapomenout a všechno je jinak. A proto budu dneska hloubit v lese díru. Sigmund Freud tomu říkal chybné výkony. Prostě jsem na Vás zapomněla, zapomněla jsem na Vás jako na smrt, a jakoby to smrt slyšela, přišla si vybrat svou daň. A prý že ji Kohout plaší. Slova nejsou k ničemu, slova jsou jen moje terapie, moje útěcha. Přesto se omlouvám. Chodím po pastvě, pozoruju koně, jak se pasou, žvýkají si to svoje tady a teď . Nic nenapravím. Zítra pojedu pro jiného Kohouta, dostanu ho i s jeho slepičkami. Jinak by tady prý také už dlouho nepobyl. Místo lišky nůž. Smrt za život? Život za smrt? Půjdu zítra spravit slepičí výběh, aby se nové holky nezaběhly. A zakopu, zahrabu společně s Kohoutem selhání, zatížím ho kameny a přikryju jehličím. Pak nezbude než čekat na odpuštění…