Román TO JSME BYLI MY, švédské spisovatelky Golnaz Hashemzadeh Bonde, nenabízí návod k osobnostním růstu, přestože by k tomu téma diagnózy smrtelné nemoci s nepříznivou prognózou přežití mohlo mít dost blízko. Jenže žádné klišé typu zhroucení nebo boj se nekoná. Jakoby mezi tím nebylo nic jiného? Ale ono by mezi tím něco jiného být mohlo. Třeba když připomenutí omezenosti našeho bytí probudí VZTEK. Takový, co nejde potlačit, co vyvěrá z hlubin a dere se nevyžádaně na povrch. Nešetří nic a nikoho. Obrací se proti účastnému okolí, proti lékařům, kamarádkám, proti dceři, proti všem. Připomíná zavytí íránské vlčice putující švédskou krajinou do bezčasí konců. Míchá se se smutkem z nežitých příležitostí, promeškaného času, pocitu nenaplněného života. 

Hrdinkou románu je padesátiletá Iráčanka, která uprchla do Švédska po islámské revoluci.  Většinu aktivního života strávila v exilu. Když se dovídá o své nevyléčitelné nemoci, začíná rekapitulovat svůj život, přemýšlí nad tím, že kdyby věděla, kam to všechno povede, nikdy by z vlasti neodešla, a nemusela by tak nechat osiřet dceru v cizí zemi, bez ochrany rodiny. Chvílemi ji téměř pohlcuje strach ze samoty, z opuštění, strach z umírání. Ale jak by mohla dopředu vědět, co všechno odchodem ztratí? Loučí se s dospělou dcerou, mluví s ní ale hlavně ve svých představách, ve skutečnosti se chová nezúčastněně, odtažitě a mnohdy až nepřátelsky. Jak může matka milovat dítě bez podmínek a udělat cokoliv, jen aby ho uchránila před bolestí, a přesto prožívat chvíle, kdy by mu chtěla ublížit, kdy by chtěla, aby trpělo stejně jako ona a někdy dokonce i víc? Nahíd přiznává sama sobě, že tomu nerozumí a že nerozumí ani Árám, že při ní přesto pořád stojí. „Slyším, jak zalapá po dechu, jak všichni v místnosti zalapají po dechu. Slyším bolest, kterou jsem způsobila, kterou jsem vypustila do vzduchu. Slyším smutek.“ Jak plyne čas, začíná se však víc než vlastního nebytí bát dědictví, které dceři předává a které ona ponese místo ní, a dále pak i její dosud nenarozená vnučka. A  v čekání na nový život ji napadne, že by s tím možná mohla ještě něco udělat sama. Aby toho nebylo tolik. ABY BOLEST NEPŘECHÁZELA Z ŽENY NA ŽENU. Mohla by? 

Textem se opakovaně prolíná symbol písku snášejícího se k zemi, písku připomínajícího víření dervišů. Jeho protikladem jsou kořeny, o které útěkem z rodné země člověk napořád přichází. Nahídin vztek se obrací i proti společnosti, která ji přijala, ale také zároveň nepřijala. „Myslíte si, že jsem něco získala? Myslíte si, že jsem víc získala než ztratila? A vy sami. Myslíte si, že jste víc ztratili, než získali? Myslíte si, že vaše ztráta je větší než můj zisk?“

Smrt, ztráta, pocity vykořeněnosti cizinců ve svobodné zemi a především již zmiňovaný vztek společně s exotickým jménem autorky by mohly nepřímo přispět k odložení četby, kde je již dopředu jasné, že přinese bolest různých intenzit. A to by byla velká škoda. Protože román pracuje se silnými ženskými tématy, jako jsou různé podoby vztahu mezi matkou a dcerou, s měnícími se představami, jak by mělo vypadat mateřství a jak by rozhodně vypadat nemělo, se zradou, se kterou se všichni potýkáme, a s touhou po bezpečí a lásce bez podmínek. V tom jsme si podobní. I ve vzteku. Ale přesto, nebo možná právě proto, máme možnost volby. Lze si vybrat, zda prožít svoje dny smysluplně a pěstovat spojení s těmi, co máme rádi a co mají rádi nás, nebo ve společnosti vzteku a nenávisti doprovázené osamělostí horší než sama smrt. Jak blízko si smíme přizvat blízkou bytost, aby nás doprovázela ke konci?

Samotnou Nahíd pak může utěšit jen jediné. Vědomí, že její oběť měla smysl. Skutečnost, že ulehnout do hrobu v cizí zemi umožní její vnučce,  aby tam zapustila kořeny. Že jí tak stvoří svobodnou budoucnost. A kvůli tomu stojí za to žít, a kvůli tomu stojí za to i zemřít…

HASHEMZADEH BONDE, Golnaz. To jsme byli my. Přeložila Jana HOLÁ. Praha: Argo, 2018. ISBN 978-80-257-2596-2.

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...