Ploužíme se z mírného kopečku vedoucího od stájí k rybníku. Dneska je výjimečný den, den bez sedla. Dneska se mi fakt nechce tahat s těžkýma westernovýma cajkama. Míjíme Tvůj náhrobek, sluníčko se o něj opírá v takovém úhlu, že písmena  vytesaná do šedého mramoru nejde přečíst. Ale stejně je znám nazpaměť. Předstírám sama před sebou, že už nepočítám ty roky, co tady s námi nejsi, a soustředím na na toho, kdo mě nese. Poklidnou hladinu rybníka lemovaného rozkvetlými kočičkami rozčeří zamilovaný kačer s kachnou. Začínám tuhnout a modlit se, aby se jich kůň nelekl. Protože bez hrušky mě čeká při každém uskočení téměř stoprocentní pád. Zatím ale majestátně plyneme v tempu netempu a on možná přemýšlí, co bude dělat, až bude mít „práci“ za sebou.

Ale ne, křivdila bych mu. Protože zenoví mistři, a mezi ty Willy nepochybně patří, vyučují jen tak mimochodem, co je to být tady a teď, jak se nedívat dozadu a překonávat pouze překážky, co nám stojí v cestě. A co bude dál? Kdoví… 

Blížíme se ke strmému úseku cesty, kde obvykle cváláme a tohle si koně velmi dobře pamatují.  Mám ho vzít na krátko nebo mu věřit? Zvítězí kompromis. Zkrátím otěž, aby nebyla kilometrová a já měla přece jen nějakou šanci reagovat, kdyby něco. Kovbojský koník vycupitá nahoru a z rovnováhy ho nevyvede ani migrující stádo srnek, ani moje pískání na píšťalku, kterým se snažím přimět neposlušnou šeltii rozhozenou jarními vůněmi a přemnoženými hlodavci k tomu, aby od nás dodržovala alespoň nějakou slušnou vzdálenost.

Cítím teplo koňského těla a každý jeho pohyb, jak se svaly podél páteře natahují a smršťují. Kloužeme bezčasím různými odstíny zeleně v tichu přerušovaném občasnými ptačími zvuk. Dostávám něco jenom tak, zadarmo a nevím, jak vyjádřit svou vděčnost, která se nedá přepočítávat na mrkev a řezanku, která se nedá přepočítávat vůbec.

Míjíme proutěné překážky pro dostihové koně. Hlavou proletí vzpomínka, jak jsem si na jedné z našich vyjížděk říkala, že jednu z nich příště skočíme. Jenže žádné příště nebylo. Ale často, když projíždím kolem, jako bych Tě zaslechla, když šeptáš Wildovi do ucha, ať je na mě hodný, nebo když cváláš vedle nás po Hubertce a máš radost, že mám konečně radost i já. Někdy mezi stromy zahlédnu Tvůj stín a s každým prvním sněhem si vybavím, jak se Ti sněhové vločky zachytávaly na konečcích čokoládově zbarvené zimní srsti, žes vypadal jako pocukrovaný. Na Tebe nejde zapomenout. Na Tebe nechci zapomenout. Jen jak jde čas, jakoby ses přece jen trochu vzdaloval. A porozumím veršům, co jsem četla před lety. „Roky táhnou, roky mizí a my jsme si víc a více cizí, roky táhnou, roky bolí, už mi ani na tvém hrobě plakat nedovolí.“https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Václav_Sládek

Začínám si opatrně užívat krásného jarního dne, bez toho, abych přemýšlela, co budu dělat, až dojedeme domů… A nepotřebuju ani kilo hořčíku a trochu se i uvolním. Zkusím naklusat. Skáču žluťákovi v zádech a on nestřihne ani uchem. Asi to bude láska… Přejdu do kroku, projdeme tak ve shodě i další cvalovku, ještě malý kousek a budeme doma.

Čistím a vyklepávám z hřibílka chomáče bílé srsti. Chvilku poletují zmateně ve vzduchu, pak se snesou k zemi. Vyberu z kopyt bláto a kamínky nasbírané po cestě. Nasypu do kbelíku řezanku. Vypustím Mistra nazpátek do výběhu. Pohybuju se přitom pomalu i rychle, po svém. V jiném rytmu…

 

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...