Češi nemají moc fantazie, řekl mi jednou jeden Němec, „totálně nasazený“ po revoluci do Čech.  Poznat je to prý především u psích jmen. Že se tady každej druhej jmenuje Pocem. Tento způsob přivolání taky často používám, ale mám i spoustu jiných, alternativních, jako třeba zcela nenápadité   Chelsea, Chelsea, Chelsea, nebo deme, deme, deme, deme, vpřed, mazej, padej,  hej, hej, smykem, pojď zlatíčko, milovaná, míco, a tak furt dokola. Volám na ni v různých tóninách, přes klidné a sebevědomé „ke mně“ (což je povel oficiální se vším, co k tomu patří, takže přijít, předsednout a obdržet odměnu) přes polohysterické Chelsea, Chelsea, Chelsea, v případě, kdy zmizí za zajícem, až k téměř nezveřejnitelným výkřikům, když se začichá a upřednostní možný kontakt s hlodavcem před oddanou poslušností k majiteli.

Je rozmazlená, diagnostikuje dcera, majitelka vycepovaných ovčáků. Nemáš žádnou autoritu. Dělá si z tebe vyloženě srandu, pokračuje nelítostně, jak bývá u dcer obvyklé. Zadívám se při té kritice na přerostlou šeltii, jak se hrabe v kompostu a dojíždí tam cosi na první pohled dost nechutného a v duchu si říkám, proč jí sakra kupuju ty drahý granule. 

Hodiny strávené na cvičáku, kde patřila k těm nejposlušnějším, v terénu neplatí. Ze země by to ještě šlo, no s občasnými výpadky, ale když jde za koněm, tak se všechno rozpadá. Mám dvě možnosti, buď rezignovat úplně a spolehnout se, že si nás vždycky nakonec najde, nebo týrat sebe, koně i ji tím, že na ni budu neustále volat, pískat, čekat, a nesmyslně jí vyhrožovat, co nastane, až slezu a přitom obě víme, že neslezu. 

Ve své bezradnosti jsem oslovila odborníka. Jenže teď se všechno musí řešit na dálku. Dcera mi natáčí přivolání ze země.  Následujícího dne, vybavena její přilbou s připevněnou kamerou, natáčím ze sedla snímek s názvem Čekání na šeltii, snímek poskládaný z nudných sekvencí záběrů jarní krajiny, kde většinou pes buď úplně chybí, nebo je to taková tečka na obzoru s nosem zaraženým v krtinci. Přilba je mi malá,  hlavu mám v kleštích a cítím se jako pacient před elektrickými šoky.

O pár dnů později dostávám e-mailem diagnózu. Přivolání ze země stoprocentní! Ale jen proto, že mám v ruce odměnu. A tak mám úkol střídat při přivolání odměny a podávat je, až pes skutečně dorazí, někdy pak nahradit pochvalou či hračkou. Úspěch tkví i ve schopnosti být tajuplná, aby holt nevěděla, co vlastně dostane. A hlavně by mělo být jasné, kdy je úkol úspěšně dokončen. 

Kupuju tvrdý sýr a slovenskou klobásu, všechno nakrájím na malé kousky a přidám kočičí granule, které vykutálená fena miluje taky. Vytáhnu z šuflíku dávno zapomentý pamlskovník, připevním a vyrážím ven. Najednou mě i bez jakýchkoliv povelů doprovázejí dva stíny, moje šeltie a dceřin ovčák. A to mi prodavačka v obchodě říkala, že klobásu v ceně 80 korun za kilo nebude žrát ani pes. 

Odcházím na procházku kolem rybníka, hrajeme si v vnučkou u potůčku, házíme klacíky a zlatá potvora se nás drží jako klíště. Leží na zemi kousek od nás. Divné… po chvilce zjistím důvod, vypadl mě na zem ten pamlskovník a ona ho celý vyžrala. První lekci hodnotím jako neúspěšnou.

A další dny pokračujeme v tréninku, co se stává chvílemi fakt i rozhovorem. Jen jsem musela postupně odložit představu, že mě zvíře bude stoprocentně poslouchat, a taky další představu o použití všemocného elektrického obojku, představu, která hladila mé ego v okamžicích bezmocnosti, kdy jsem na vzdálenost sto metrů vztekle probila nesposluchu tak, že jí vyletěly všechny čtyři do vzduchu a ona po nedůstojném přistání na zemi jednou provždy pochopila, kdo je tady pánem. Svádivá, ale  zároveň hodně nebezpečná iluze, protože čím větší násilí používáme, tím větší je možnost spouštění jiných procesů, jejichž výsledkem bývá absolutní nepochopení zvířete, co po něm vlastně chceme a tím dialog definitivně končí.

Dnes ještě nedostala ani jeden povel, myslím ani jeden oficiální povel. Spí kousek od kamen u dveří a zřejmě se připravuje na perný den sestávající z bitvy se slepicemi o nějaké atraktivní organické zbytky, z honění koz a samostatných výletů směrem, kam ji čumák povede… Jenže netuší, že bude podrobena systematickému výcviku šeltií poslušnosti! Přidám dle trenérských rad i přivolání na píšťalku, protože tenhle zvuk neovlivní žádné moje duševní stavy (taková ta hysterie, že mi zmizela a už ji nikdy neuvidím) a na závěr dne přijdou ke slovu i agility, což je odměna pro psa, trest pro mě. Vyvíjí šílenou rychlost, proplétá se mezi tyčkami, skáče kruhem, přesakuje jednu překážku za druhou, mizí v tunelu, moje dvouletá asistentka mizí v tunelu taky, tohle by tedy nešlo… Pevnou rukou odděluju holčičí a šeltií aktivity, což funguje pár vteřin, a pak se mi zase motají kolem sebe, vnučka honí šeltii, ta zdrhá, přitom jen tak mimochodem absolvuje část psího parkuru, a pak končí den, táhneme domů tunely, aby neodletěly, táhneme domů všechny, já s nadějí, že zítra to bude lepší, ony dvě s představou, že všechno bylo, je a bude v pořádku.

Večer před spaním zavolám ještě jednou pocem, a ona dojde. Pohladím protáhlý čumák, co se do ní geneticky obtiskl od nějaké kolií praprababičky, podrbu pod krkem a bez autority obě šťastně usínáme. Musíme nabrat síly, protože trénink přece nikdy nekončí…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...