Blues je dvanáct taktů, který vždycky spočítám, zpívá Petr Kalandra. Slepičí blues je ale mnohem složitější. Skládá se totiž každý večer, znovu a znovu, a když počet taktů neodpovídá, tak něčeho ubylo…
Slepičky jsou vynesené. To znamená, že svou roli v drůbežářském průmyslu dohrály dosažením určitého věku a skutečností, že začaly přepeřovat, v důsledku čehož přestaly snášet. Naše slepičí hejno sestává převážně z těchto opeřenců. Ze svého osudu jít na jatka byli doslova a do písmene vykoupeni. Po pár měsících nově ochutnané svobody se pipky aklimatizovaly a užívají si obsahů, o kterých se jim v halách, či klecích ani nesnilo. Jsou ale věci, co se zřejmě nikdy nenaučí. Jednu z nich představuje sezení na hřadle. Nepomáhá, když je tam usadím, během vteřiny seskočí zase dolů. Sama jim příkladem jít nemůžu, byť bych se do prostorného kurníku nějak nacpala, ale mou vahou by se hřadlo s určitostí poroučelo. Jo, jak se prošvihne období vtiskávání, je to marnost…
Ale zpátky ke slepičímu blues. Zavírání slepic bývá většinou moje doména. Jak se smrkne, vyrazím s mobilem na kontrolu. Svítím na rozespalé a naštvané kury a počítám. Kohout je nepřehlédnutelný a tudíž jasný. Vyrostl v domácích podmínkách, tak ví, co se sluší a patří. Když je první pokus úspěšný, koupu se v pocitu štěstí. V opačném případě bloudím ve tmě a baterkou v mobilu svítím do všech možných koutů. Volám pipipi… Ony se stejně nikdy neozvou, ale když volám, necítím se tak bez-moc-ně.
Nedávno k nám zavítala technika, dvířka od kurníku mají jakýsi časovací spínač, který se v určitou dobu sepne a zavře je. Na první pohled vypadají jako gilotina. V mých představách ráno nacházím přiskřípnutá slepičí těla a v důsledku toho pootevřený vchod do kurníku zvoucí predátora na večeři, či brzkou snídani, podle hodiny, kdy dorazí. Čas naštěstí ukázal, že tohle byl jen výplod zjitřené fantazie a sklon mé mysli vytvářet katastrofické scénáře. Jenže pak jsem začala přemýšlet, co se stane, když to některá z nich do zavíračky holt nestihne!
Jaký to musí být pocit, zůstat před definitivně zavřenými dveřmi? Jaké strachy to musí v malé slepičí hlavě rozvířit? V důsledku pochybností o stoprocentnosti automatického systému příběh nekončí. Poté, co se dvířka zavřou, přicházím na scénu opět já, Velká Kontrolorka. Nahlížím do obou kurníků a počítám. A když se nedopočítám, bojuju se starým známým pocitem ochromení, že chybějící slípku nikdy nenajdu. Představuju si, jak zmatená a smutná odchází od nedobytného domova a jde hledat nějaké místo pod stromem, kde ji v noci zastihne smrt v podobě lišky, či kuny. Za chvilku se ale seberu a začnu postupovat racionálně. Opozdilce většinou najdu v díře vyhrabané pod kurníkem, a spícího přenesu tam, kam patří.
Ale včera tomu tak nebylo. Když i po třetím přepočtu jeden kus pořád chyběl, prohledala jsem téměř všechno. Nadarmo. Vydala jsem se na delší obhlídku naplněná poraženeckými náladami. Něco mi říkalo, abych prozkoumala i další prázdné boxy. A fakt že jo. Seděla, tedy spíše pospávala v hnízdě, co si provizorně vyrobila ze slámy. Opatrně jsem ji přenesla k jejím sestrám. Hejno je kompletní a v pořádku. I já su v pořádku. Přes všechnu tu křehkost a nejistotu, co nás obklopuje. Dneska si můžu zpívat slepičí blues…