Nenávidím vstávání a je tomu snad odjakživa, kam moje paměť dosáhne. Děti mají rády vstávání většinou v době, kdy nemají žádné povinnosti, a pak je to začátkem školní docházky, nebo později nástupem hormonů jednoduše přejde. Takovým obdobím jsem vůbec neprošla. Každý den jsem se přesvědčovala, že kdo spí, nežije, ale mé tělo a moje nevědomá mysl vstávání odmítaly. Ani mateřské pudy žádnou změnu k lepšímu nezpůsobily. Předstírala jsem, že křik dítěte nevnímám, polštář přes hlavu neměl dostatečné zvukově těsnící vlastnosti, takže situaci spíše zhoršoval a špunty do uší nebyly po ruce. Nicméně zavedený stereotyp zůstával stejný, večer jsem nevěděla, kdy do postele a ráno naopak.

Jenže věci se mění, řeka teče, jak pravil Herakleitos, zvaný temný. Soví návyky zlomily slepice. Tedy ony nevěděly, že zásadně překopaly můj biorytmus a zřejmě to ani nikdy vědět nebudou. „Tak jsem Vám donesla slepičky,“ řekla kamarádka. „Cože? Jaký slepičky, čokoládový?“ zeptala jsem se, protože máme slepic dost (poté, co nás jedna předčasně opustila a hledá žížaly na druhé straně břehu jich pořád zbývá osm). „No, slepičky přece, bílý, ty co jste chtěli, jsou v přepravce u sedlovny.“ Spolkla jsem poznámku, že já jsem tedy rozhodně žádné slepičky nechtěla a šla jsem na ně mrknout. Seděly (celkem jinou možnost jim úzká přepravka ani nenabízela) a předstíraly spánek. V té chvíli jsem ještě netušila, že právě ony mě připraví o můj vlastní.

Bílé slepičky

Odpoledne bylo ve znamení zastádování, tedy spíše asi zahejnování. No, prostě jsme je pustili mezi ostatní. Nastalo velikánské divení. Obě novicky zůstaly stát namístě a nevěřily svým očím. Jejich následný pokus o pohyb vpřed, byl legrační, nebo spíše smutný. Připomínaly provazochodce na visutém laně, dávaly pozorně nohy před sebe, jako by hrozil pád z neskutečné výšky. Za chvilku se zabydlely v boxu a někdy uskutečnily veliký výlet do boxu vedlejšího. Staré hejno si jich moc nevšímalo, jen občas je některá usedlice cvičně klovla do hřebínku. Začala jsem mít strach, jak proběhne noc. V noci slepice spí a žádné mocenské boje prý nevedou.

A protože mám strach, aby ráno nedošlo ve slepičím společenství na stísněném prostoru k nějaké mezidruhové bitce, vstávám s východem slunce, což je v 6:25, a jdu otevírat kurník. Vstávání samo o sobě opět nic moc, ale rána jsou fakt překrásná… Slunce dělá okolky a zůstává ještě chvilku za kopcem, sýkorky, vrabci a ostatní polní ptactvo zahajují svoje koncerty, na pastvě pokryté jinovatkou pasou koně trávu, den se probouzí zvolna a mně společně s ranní mlhou mizí představa, že půjdu nazpátek do postele, přehodím peřinu přes hlavu a usnu. Dolívám zvěři vodu, sypu slepičkám zrní a šrot, dám i králíkům, které vždycky, když kolem jede výkup kožek, ubezpečuji, že nejsou ani na jídlo, ani na kůži, že jsou tady jenom tak, pro radost a tudíž hlášení není určeno pro ně.

Vstávám takhle víc než týden, den se mi prodloužil a zkrásněl. Jen odpoledne vzpomínám na dědečka a jeho odpoledního šlofíka s tím, že ten starý muž byl osvícený a věděl, co člověku udělá dobře. Bílé slepičky chodí stále stejně nejistě a pro strach ještě neobjevily, že kousek od boxu je hnůj a ještě kousek dál tráva a spousta zajímavých věcí. Dávají si na čas, ale já jim věřím, že na to přijdou, stejně jako objevily, jak vlézt do kurníku. A časem si zvyknou a nebudou muset tak brzo ven a já se vrátím ke svým oblíbeným zvykům. Anebo taky ne…

PS. Nudíte se, kupte si slepici v nouzi! https://www.facebook.com/slepicevnouzi/

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...