Hrne se na nás ze všech stran. Z prvních stránek více či méně solidních časopisů, z rádia, televize a internetu. Co se na nás hrne? Výzva k osobnostnímu růstu přece. Kromě zmiňovaných médií na toto téma vycházejí útlé či obsáhlé knihy, z jejichž obálek se na nás většinou usmívají přeprogramovaní jedinci. Jak se v tom chaosu vyznat a co si vybrat? Myšlenka, že bychom se měli vyvíjet a zlepšovat není od základu špatná. Špatnou se stává, pokud se z ní stane něco jako posedlost. Přece by mohly být třeba i oblasti, kde bychom mohli zůstat takoví, jací jsme. Nemusíme přece vítězit ve všech směrech, můžeme být pro sebe a pro ostatní tak, jak to potřebujeme. A věci se začnou měnit v náš prospěch…

Půjdu na to oklikou a rozvláčně a přesunu se pro názorný příklad do říše zvířat, tedy našich zvířat. Máme rádi kočky, ale vzhledem k tomu, že se k našim stávajícím domácím mazlíčkům připojily neplánovaně dvě další, co nám zanechal původní majitel v ceně nemovitosti, vyhlásili jsme stopstav. Asi před rokem se začal kolem domu potulovat kocour. Samozřejmě zbarvení tygr, to aby se nám to nepletlo (všechny naše kočky mají zbarvení tygr s výjimkou jediné, černobílé, co vypadá jako králík). Zvědavě si nás prohlížel, když jsme pracovali venku. Navštěvoval i ostatní sousedy, hlavně ty, co mu dávali nažrat. To je prý zásadní chyba, jak dáte kočce něco k jídlu, usoudí, že je to Vaše slabost a že slabost je stálé nastavení charakteru a začne se k Vám opakovaně vracet. A tak se i stalo. Jednoho dne se nám zdálo, že je nějaký bledý a hubený a dostal něco na přilepšenou. Druhý den byl u nás zase jako na koni. Do domu měl ale vstup zakázán. V zimě nastala v jeho chování drobná změna. Pro lidi je typické usuzování, příšerná vlastnost, kdy předpokládáme, že ostatní (jedno jestli lidé nebo zvířata) přemýšlí podobně jako my. A my jsme usoudili, že kočkám je v zimě venku chladno. Výsledek? Kocour mohl bydlet přes zimu v garáži. Myslíte, že mu to stačilo? Omyl. Cesta, jak se dostat do „zakázaného města“ byla v jeho případě přímá a jednoduchá. Nezačal navštěvovat přednášky na téma, jak lépe vypadat (v jeho případě jak méně prašivě vypadat), nesnažil se zhubnout nebo se vzdělávat v komunikaci. Zvolil jednoznačnou metodu a tou je výdrž. Výdrž u nás lidí znamená, že pokud nám něco hodně nejde, tak se nevzdáváme a zkoušíme to znovu a znovu a znovu. Stejně se začal chovat i Prašivec. Vyhlédl si okno v obývacím pokoji a přicházel navečer dobývat pevnost. Začal s mňoukáním, následně se zavěsil na dřevěný kříž na vnější straně okna, aby tam chvilku visel a potom spadl kamsi do tmy pod sebou. Ze začátku jsme měli strach, že si něco skutečně udělá, ale posléze bylo jasné, že je to divadlo jednoho herce, protože následujícího dne se komedie opakovala. Tak to šlo téměř měsíc, ale s námi to vůbec nehnulo. Stopstav je stopstav a je třeba stanovit hranice a dodržovat je.

Jednoho dne nepřišel. Je to přece jen toulavý kocour, co střídá místa podle nálady, jednou je tady podruhé tam, říkal hlas rozumu. Ale co když je to jinak? Co když se mu něco přihodilo a on přijít nemůže? Začali jsme se o něho bát, protože nám chybělo jeho každodenní snažení, začali jsme se o něho bát, protože jsme ho začali mít rádi. A to je pak všechno jinak. Minul asi týden, v duchu se s ním každý z nás rozloučil. A pak jednou večer se za oknem představujícím v kocouřím světě vstupní bránu do země zaslíbené objevil známý stín a začala obvyklá hra. Nevydrželi jsme ani do prvního pádu. Ani jsme se na sebe nemuseli podívat, jeden z nás vstal a za mlčenlivého souhlasu ostatních otevřel…

A od té doby je náš. Spává v křesle. Chodí si domů, kdy se mu zachce. Přestal přespávat u cizích a je nám věrný. Venku nás doprovází i na delší procházky, chodí s námi na houby a na ostatní lesní plody. Na podzim se prohání po strništích. V zimě vytahuje štítivě promrzlé tlapky z rozbředlého sněhu. Má různá jména: Prašiveček, Oškliveček nebo pan Micka. Zkrásněl… a nemusel pro to udělat téměř nic, jen si trvat na svém, že přece patří k naší smečce. Mňau…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...