Seděli tiše a nenápadně, křídla způsobně složená, pohled upřený do dálky. Orel a Sokol. Ze začátku si jich nevšimla, ale od okamžiku, kdy je zaznamenala, přitahovali její pohled, kdykoliv vyšla z domu ven. Časem se přistihla, že se jim podobá, nebo spíše, že by se jim podobat chtěla. V klidu a vyrovnanosti, s jakou se rozhlíželi kolem, v nehnutosti a důstojnosti, s jakou snášeli zajetí. Byli zakletí ve dřevu, s nemožností se rozletět a aspoň jednou jedinkrát zakroužit nad údolím, které leželo u jejich nohou. Pozorovali, jak roční období malují pastviny a remízky různými odstíny zelené a hnědé. Poslouchali bučení krav a býků. Posílali po vlaštovkách pozdravy šťastnějším, svobodným druhům.

Chodila za nimi. Chtěla se dívat ze stejné vzdálenosti, stejnýma očima… Ráda by se jich dotkla, ale připadalo jí to jako vstup do výsostného území někoho, kdo vás nepozval dál. Když odcházela, namlouvala si, že se za ní pomalu a nenápadně otáčejí a ptají se pohledem, kdy přijde zas.

Uplynulo pár týdnů, co je neviděla. Vypadali jinak, měli tmavší barvu a ve slunci se třpytili jako čerstvě vyleštěný bronz. Přišla až k nim a poprvé si na ně sáhla. Rozeschlé dřevo trochu lepilo. A pak dostala štětec, namáčela ho do bezbarvé tekutiny a lehkými doteky natírala orlovi křídla, nohy, a potom pařáty navždy spojené s kusem dřeva, ze kterého povstal. Hlavu nechala nakonec. Pracovala pomalu, pečlivě a něžně, jakoby hladila milence, co se dlouho nevracel. On se přitom stále díval do krajiny, po hlavě mu stékali pramínky, které rychle zachytávala štětcem a roztírala směrem dolů. Vůně okolní levandule přehlušovala zápach laku a nedočkavé kapky mizely v puklinách.

Sokol byl natřený rychleji. Nechtěla, aby to vypadalo, že ho odbyla, tak u něho na pár okamžiků postála, aby poopravila drobné nedostatky a zašeptala, jak moc mu to sluší. Zavřela plechovku, uklidila štětec a obrátila se pomalu do údolí. Tvářilo se stejně jako předtím, stejně jako oba dravci, stejně jako ona.

Za chvilku se kouzlo pomalu rozplynulo. Ale pocit vzájemnosti někde zůstal, uchovaný v zásuvce vzpomínek na jedno nedělní odpoledne strávené v údolí, kde vládne mír.

Následujícího rána se šla rozloučit. Nic neříkala, všechno bylo jasné jako vzduch kolem. Seděla vedle nich, tiše a nenápadně, a kdyby měla křída, měla by je způsobně složená, pohled upřený do dálky…

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...