Vyšlapaná čára je cesta, která vede sem a tam. Pohyb na ní připomíná kyvadlo, hodiny, ubývání nám určeného času. Vyšlapaná čára popisuje obyčejné, každodenní zoufalství a subjektivní návod, jak ho překonat, pokud to vůbec lze. Vyšlapaná čára představuje, z čeho má svět největší strach, depresi, nehybnost, neschopnost dostát svým plánům, nemohoucnost.

Já chci domů, já chci domů, já chci domů… Opakuje Frankie, hlavní postava románu, pokaždé, když strach přesáhne únosnou míru. Tato věta se jí vrací i v situacích, kdy doma fyzicky je. Po jakém domově tedy volá? A když je ještě hůř, telefonuje mamince, té, která je vždy na svém místě, která má schopnost naslouchat a na rozdíl od Frankie i konat. 

Vyprávění mladé výtvarnice, která po svém zhroucení opouští Dublin, aby se uzdravila pobytem ve zchátralém domku po babičce, kdesi na irském venkově, je niterné. Ulpívá na věcech a událostech všedního života, které však popisuje nevšedním způsobem. Ve svém zoufalství vyvolává  Frankie u čtenáře hluboký soucit, po přečtení několika dalších stránek se tento mnohdy přesmykne v odpor a nepřátelství. Většinou poté, co se dívka odstřihne zcela od svých pocitů a přesune se od křehkosti a citlivosti k odtažitosti a netečnosti, nebo leží s hlavou zabořenou v koberci, nebo pláče, ALE NEVÍ KVŮLI ČEMU.

Kniha je tvořena deseti kapitolami, každá z nich nese svůj název dle mrtvého zvířete, které hrdinka  vyfotila. Tato podivná záliba má svá pravidla, zvíře musí být mrtvé a  jeho smrt nesmí způsobit sama fotografka. V situacích a předmětech kolem sebe vidí buď performanci, nebo skulpturu. Jak sama říká: „Proč automaticky předpokládám, že každý podivný předmět musí být skulptura, každé neobvyklé chování na veřejnosti performance?“

Čas je problém, čas a způsob, jak ho překonat, když hlas uvnitř mysli neustále upozorňuje, co je třeba dělat, když je člověk umělec, KDYŽ POTĚŠENÍ JE VŽDYCKY ZTRÁTA ČASU (211). “Je na čase vyrovnat se s tím, že jsem průměrná a nedělat z toho pohřební záležitost.”

To deprese, nazývaná slovy i schovaná v symbolech, to ona má ruce na klávesnici a píše tento příběh, fotí mrtvá zvířata a monitoruje zoufalství, které je v lecčem i naším vlastním. To deprese nás nepustí a doprovází nás od prvních stránek až do úplného konce. Po zavření knihy je možné cítit něco jako vysvobození ze světa, který nás svým kouzlem zaklel v čekání na Godota, aby nás posléze propustil do našeho vlastního s možností volby, zda podlehnout, nebo se vypravit vyšlapanou čárou až někam za obzor, moc často se neotáčet a hlavně se pořád nevracet sem a tam, sem a tam, sem a tam.

Text je bohatě protkán odkazy na umělecká díla, která Frankie používá na dokreslení svých stavů, jejich interpretace pak tvoří  součást autoterapie. Seznam těchto uměleckých děl je umístěn na konci knihy a může tak pozornému čtenáři sloužit k vlastním výkladům. Jak se píše v doslovu… jakoby už příběhů bylo dost a jakoby měla nastoupit autofikce.

https://www.artsy.net/artwork/richard-long-a-line-made-by-walking

BAUME, Sara. Vyšlapaná čára. Přeložil Alice HYRMANOVÁ MCELVEEN. Praha: Odeon, 2018. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1857-0.

Líbil se Vám článek? Pomozte mi ho šířit...