Negativní prostor je velmi často tvořen silně rozostřeným pozadím a přitahuje tak pozornost na hlavní objekt (positivní prostor na snímku). Současně zjednodušuje snímek, poskytuje oku i mozku odpočinek (negativním prostorem se mozek nemusí zabývat) a tím usnadňuje čtení snímku.
(převzato z: http://www.fotoroman.cz/techniques3/comp3_prvky2.htm).
Věděli jste, že obraz skrývá negativní prostor? A že se do takového prostoru vejde velké množství obsahů? Že to může být místo, chráněná rezervace, kde sedí beze strachu vlk? Nemusí se bát, že ho někdo bude vyhánět a pronásledovat, nebo že ho někdo zastřelí. Ztracený mezi stíny minulosti vyje do budoucnosti. Vyje na lepší časy. A kdo chce, může výt s ním.
June chodí pravidelně do trezoru v bance, kde si nerušeně prohlíží obraz strýce Finna, poslední, který namaloval těsně před svou smrtí. Dívka zkoumá detaily portrétu, dívá se pozorně na sebe a na svou sestru, jak jsou v kresbě spoutány a navěky přinuceny být si nablízku, přestože se ve skutečném životě vzdálily na mnoho světelných let. V temné místnosti chráněné soukromím bílých stěn nerušeně teskní nad tím, co ji napořád opustilo. Ten smutek ze ztráty nejbližšího člověka, který se stává jejím věrným průvodcem, vnímá okolí jako nepřiměřený a nepatřičný. A přestože se rodiče i sestra tváří, že se všechno za chvilku vrátí do starých kolejí, ona se té myšlence urputně brání. Dobu trvání smutku nejde přece naplánovat jako účetní období, které určuje rytmus života jejích rodičů.
Stejně jako Finn má i June schopnost vnímat křehkost a proměnlivost bytí a díky tomu jednoho dne objeví v negativním prostoru mezi ní a sestrou tajemství. Vlka. Vlka, jehož stín ji doprovází při dlouhých procházkách osamělým lesem. Vlka, kterému ve snech nabídla své srdce a život. Bojí se a zároveň by chtěla být bez podmínek s ním i s jeho smečkou. Alespoň by někam patřila.
Na cestu do jiných dávných světů, do temného středověku, kde se cítí bezpečně, se vybavila víc než dobře. Má vysoké boty, manšestrovou sukni a o dvě čísla větší svetr. A odvahu, kterou sbírá znovu a znovu s každým ránem. Ale potřebuje ještě něco jiného, důležitějšího. Potřebuje průvodce. Kdysi dávno mívala sestru, potom Finna a teď nemá nikoho, jen obrys vlka vystupujícího občas z negativního prostoru. Ale přece jen je zde něco, na co se lze spolehnout. Je to ona zmiňovaná schopnost nahlížet na skutečnost jinýma očima. A ta ji přivede k Tobymu. K osamělému a bolestí zlomenému muži, který na sebe vzal vinu za Finnovu smrt. Společná ztráta sbližuje a tvoří základ nekonvenčního přátelství, které překračuje hranice věku, sexuální orientace a názorů na to, co je zdravé a správné.
Co s námi udělá láska, navíc, když je zakázaná a nepatřičná? Trapná a odsouzená k zániku hned od počátku? Jako semenáček, který se na pár krátkých měsíců uchytí na betonové hrázi, aby přečkal první zimu. A co s námi udělá žárlivost na to, že nebudeme mít nikdy to, co naplno žije ten druhý. Finn a Toby, Finn a Danni, která se z malířky stala pouhou sestrou malíře, Finn a June a kdysi dávno ještě June a Greta. Kdo ke komu patří, kdo je zlý a kdo je hodný?
A nad těmito zmatky vítězí tahy štětce a milost smíření, která pracuje pomalu a pečlivě a v bolesti nakonec všechno promění a spojí.
BRUNT, Carol Rifka. Řekni vlkům, že jsem doma. V Brně: Jota, 2014. ISBN 978-80-7462-564-0.