Tento způsob přivolání zdá se mi poněkud nešťastným…

Tento způsob přivolání zdá se mi poněkud nešťastným…

Češi nemají moc fantazie, řekl mi jednou jeden Němec, „totálně nasazený“ po revoluci do Čech.  Poznat je to prý především u psích jmen. Že se tady každej druhej jmenuje Pocem. Tento způsob přivolání taky často používám, ale mám i spoustu jiných, alternativních, jako třeba zcela nenápadité   Chelsea, Chelsea, Chelsea, nebo deme, deme, deme, deme,

V jiném rytmu

Ploužíme se z mírného kopečku vedoucího od stájí k rybníku. Dneska je výjimečný den, den bez sedla. Dneska se mi fakt nechce tahat s těžkýma westernovýma cajkama. Míjíme Tvůj náhrobek, sluníčko se o něj opírá v takovém úhlu, že písmena  vytesaná do šedého mramoru nejde přečíst. Ale stejně je znám nazpaměť. Předstírám sama před sebou,

Slepičí blues

Blues je dvanáct taktů, který vždycky spočítám, zpívá Petr Kalandra. Slepičí blues je ale mnohem složitější. Skládá se totiž každý večer, znovu a znovu, a když počet taktů neodpovídá, tak něčeho ubylo… Slepičky jsou vynesené. To znamená, že svou roli v drůbežářském průmyslu dohrály dosažením určitého věku a skutečností, že začaly přepeřovat, v důsledku čehož

Až začne mrznout

Dnešní ráno vsunulo do schránky nevyžádanou pozvánku do Ledového království. Bláto zamrzlo, ale stopy minulých dnů a týdnů šly rozeznat snadno. Cihlový komín se na dvoře objímal s prstenecem rampouchů. Gumová kačenka, kdysi dávno zapomenutá na dně dřevěného rozbitého sudu, tam zamrzla ve zbytku vody. Až začne tát, tak ji určitě vysvobodím, slibovala sama sobě

Kam se poděla sedmá husa?

Soužití s opeřenci není snadné. Slepice patří pro svou svébytnost do samostatné kapitoly, protože jejich chování je rozumem nepochopitelné a neuchopitelné. Tento týden ale vedou husy. Národ se po změně poměrů kulinářsky vyšinul a přijal za svá nová stravovací dogmata. K huse na posvícení a huse na první svátek vánoční, přibyla husa další a to

Kéž všichni přejdem v pořádku…

V noci jezdím děsně nerada a děsně pomalu. Ze dvou důvodů. Ten méně významný je, nepřejet to, co už přejeté jednou bylo. Dvourozměrnému ježkovi, zajíci, či dvourozměrné kočce bude jedno, pokud ho přejedu znovu, protože víc mrtvý být nemůže. Ale mě představa, že ho ještě víc zapracuju do asfaltu, docela ničí. Ten v pořadí druhý,

Čtyři perspektivy

Jsem Liška a nejen to. Jsem liščí máma. Mám hlad a když mám hlad já, tak mají hlad i liščata. Jsem prý i škodná. Ale na tom mi nezáleží. Každý něčím občas škodí, takže si nepřipadám ničím výjimečná… Každou noc vyrážím lovit. Chytám kde co. Chodím také kolem zavřeného kurníku, večer, co večer. Vím, že

Nejdůležitější je odstranit srdce

Začátek byl zcela nevinný. Chtěla jsem objednat na internetu nové hračky. Pro Ptáku. Ptáka je samička Alexandra růžového, vousatého. Před pár lety uletěla chovateli a přistála u nás na dvorku, kde svedla nerovnou bitvu s kočkami. Když jsem jim opeřence vyrvala ze spárů, nebyl na tom nejlépe. Chyběla část ocasu a kus drápku. Jen zobák

Ginger a Fred

Do hejna přišly v dospělém věku a způsobily tak v zaběhlém slepičím kolektivu menší pozdvižení. Hledaly naléhavě domov poté, co zničily architekturu jedné menší zahrádky na předměstí Brna. Divná a divnější. Rezavá a Kropenatá. Ginger a Fred.  Asociální byly obě. Odmítaly zapadnout mezi ostatní, především však nechtěly nocovat v kurníku. Ginger se k původním majitelům

Můj nejhuňatější Silvestr

Jdu potmě do kopce ke srubu. Světlo baterky roztřeseně osahává cestu přede mnou. Konečně jsem u brány. Chvilku zápasím s namrzlou závorou a přitom mi z náručí vyklouzne jablko. Ten zvuk, když kov narazí na štěrk, se mi vůbec nelíbí. Sakra, sakra, sakra, fakt to hezky začíná… Nastává upřímné vítání. Epifania a Gulliver, tak se

%d blogerům se to líbí: